Odpadky

aneb

Nesnesitelná lehkost sklerózy

 

Chystali jsme se na dovolenou. Vlastně neměla to být obyčejná dovolená, ale spojení příjemného s užitečným. Chtěli jsme relaxovat a trochu si vyspravit zdraví. Jet k moři bylo ještě brzo. Proto jsme se rozhodli jet do Karlových Varů. Na tři týdny. Na celých 21 dni.

Vstávali jsme v neděli brzy ráno. V klidu se nasnídali. Zavazadla byla sbalena s předstihem. Dva objemné kufry a skromný baťůžek čekaly od včerejška v předsíni. Malé upřesnění: v kufrech měla své věci manželka, batoh byl můj.

Cesta autem z Prahy do Karlových Varů měla trvat dvě hodiny maximálně. Nebyl důvod nějak spěchat.

Zkontrolovali jsme okna, odpojili zbytečné elektrické spotřebiče. Oblékli jsme se, vyměnili pantofle na obuv. Podle starého ruského zvyku  jsme si sedli před cestou na gauč. Chvíli bylo ticho.

 „Odpadky,“ vyhrkla najednou Lena. Pochopil jsem ji.

„Nic se neděje, až se vrátíme, vyhodíme je“.

Myšlenkami jsem byl už tam, v Karlových Varech.

„To snad ne!“ obořila se na mne žena. „Jsou tam zbytky slanečka, před dvěma dny jsem je vyhodila. Byl nějaký zkažený. A ostatní pochoutky. Než se vrátíme, zamoří nám celý byt natolik, že se v něm nenadechneš.“

„Ale miláčku,“ žadonil jsem, „kontejnery jsou až na druhém konci dvora. Musel bych se k nim trmácet, pak se zase vracet domů. A vůbec, už jsem se těšil na cestu...“

„Jsi lenoch,“ suše konstatovala žena. „Vezmeme to s sebou do auta. Při odjezdu z garáže vhodíme do popelnice.“

Na tom jsme se shodli. Vytáhl jsem z koše v kuchyni plný pytel s odpadky. Linula se z něj, mírně řečeno, nelibá vůně.

Vyšli jsme na chodbu a uzamkl jsem dveře. Sebral jsem jeden z kufrů na kolečkách, upevnil na něj shora batoh, do druhé ruky vzal pytel s odpadky a to vše odvlekl k výtahu. Lena uchopila za rukojeť druhý kufr a následovala mě.

Sjeli jsme do garáže. Nadzvedl jsem víko zavazadlového prostoru svého vozu. V rohu se uboze krčil sáček, v němž byly mé plavky. Zůstaly tady po návštěvě bazénu minulý týden. Zaklel jsem, popostrčil plavky ještě dál do rohu a zatarasil je kufrem. Pak jsem uložil druhý kufr, který přivezla Lena, a poté batoh. Na volné místo z boku putoval zapáchající pytel s odpadky.

Nastoupili jsme do auta.

„Doklady máš?“ zeptala se mě Lena.

„Mám," odvětil jsem a při tom otočil klíčkem a zařadil rychlost.

„Zubní kartáčky jsi přibalil?“

„Přibalil,“ kývl jsem znovu hlavou a iniciativně doplnil: „a pastu také.“

„A co hřeben?“

„Jo, hřeben jsem také vzal,“ už jsem opouštěl garáž.

„Tak tedy jedem,“ šťastně uzavřela žena, „jedeme odpočívat.“

„Pryč se starostmi, miláčku,“ souhlasil jsem a přidal plyn.

Do Karlových Varů jsme dojeli rychle, za půl druhé hodiny. Dálnice nebyla přetížena, kamiony jsme téměř nepotkaly. Jen jednou jsme se zastavili, dali jsme si kávu na čerpací stanici. A jeli dál.

Do Varů jsme vjeli ze strany Hůrky, odkud se otevírá úchvatný výhled na město a hotel Imperiál. Ovšem naši dovolenou jsme neměli strávit v něm, nýbrž v Olympiku. Byl to nový, právě zrekonstruovaný hotel. Pět hvězdiček. Ale s jedním minusem: neměl vlastní parkovištěpro auta návštěvníků. Přesněji řečeno, měl, ale pouze, dvě parkovací místa těsně u vchodu do hotelu. Jedno z nich jsme si prozíravě předem zarezervovali.

„Potřebuji na záchod,“ řekla Lena, jakmile jsme vjeli do Karlových Varů.

Káva vypitá na benzínce dávala o sobě vědět.

„Mám stejný problém,“ odpověděl jsem jí.

Klikatá silnice nás přivedla do lázeňské zóny. Dlouhým obloukem jsme se dostali k hotelu.

Jedno z parkovacích míst obsadil mercedes se slovenskou poznávací značkou. Elegantně jsem zaparkoval auto na vedlejším stání, ohraničeném bílým značením.

„Pojďme rychle na pokoj,“ požádala žena, „já se snad počůrám.“

„A co zavazadla?“ zeptal jsem se nerozhodně.

„Nech je být,“ nervózně se zatvářila Lena, „je to přece pětihvězdičkový hotel, donesou je nám. Pojď rychle.“

Dveře hotelu se pohostinně otevřely a vešli jsme dovnitř.

„Máte prosím zavazadla?“ zeptal se uniformovaný člověk, stojící vedle úpatí schodiště. Zřejměvrátný.

„Jsou v kufru auta,“ strčil jsem mu do ruky klíče, „přineste je nám do pokoje, prosím.“

„ Jistě, pane“ vrátný se uklonil a vzal si klíče.

To už jsme spěchali k recepci. Odevzdali jsme ,své doklady a už za chvíli jsme jeli nahoru výtahem do třetího patra v doprovodu sympatické recepční.

A v této chvíli vrátný otevřel kufr mého auta. Vytáhl ven dva kufry a batoh. Vyndal také modrý pytel. Pytel nelibě zapáchal. Dalo se dokonce říci, že nezapáchal, ale smrděl. Přispěla k tomu díra, protržená cestou v dolní části obalu.

Vrátný se zamyslel. Zavolal portýra. Spolu se dlouho dívali na páchnoucí balíček.

„Víš co, necháme to prozatím v autě,“ konečně navrhl vrátný, „a ty se zeptáš majitele, co máme s tímhle balíčkem udělat.“

„Dobře,“ souhlasil portýr, „zeptám se.“

Naložil zavazadla a odvezl je do našeho pokoje. Mezitím jsme se s Lenou vystřídali na toaletě a diskutovali o tom, jaké procedury nás čekají.

Portýr vnesl naše zavazadla do pokoje. Popřál nám příjemnou dovolenou. Pak se nerozhodnězastavil na prahu, přešlapujíce z nohy na nohu.

„Ještě něco?“ zeptal jsem se, když jsem mu podával malou bankovku.

„Ano, pane,“ odpověděl portýr, „máte tam v kufru auta sáček. Chcete ho také přinést na pokoj?“

„Sakra, úplně jsem zapomněl,“ poklepal jsem si na čelo, „ne, to není třeba, nechte ho v kufru. Nepotřebuji ho tady. Moc vám děkuji. A klíče od vozu si nechte na recepci. Kdyby bylo třeba přemístit auto. My jsme totiž zaparkovaly u samého vchodu. Až ten Slovák odjede, přesuňte naše auto na jeho místo.

Portýr přikývl a zmizel za dveřmi.

„O co šlo?“ zeptala se manželka.

„Nic vážného, jen jsem dal plavky do igelitového sáčku a zapomněl jsem to v kufru auta," řekl jsem.

„No tohle, Vadime…“ Lena se na mě vyčítavě podívala, „nechat mokré plavky zabalené... Už se tam určitě týden válejí. Vždyť začnou smrdět.“

„Ále, nic se jim nestane,“ mávl jsem bezpečně rukou, „přijedeme domů, vyperou se a bude to…“

A vrhli jsme se do víru lázeňského života. Ráno snídaně. Procházka ke kolonádě. Pak léčebné procedury. Oběd. Po obědě spánek. Další procedury. Každý den byl rozepsán na minuty.

Do města jsme se obvykle vydávali bočním vchodem. Naše auto stálo u hlavního vchodu. Dny byly slunečné. Duben letos překvapoval velmi vysokými teplotami.

První podezření pojal vrátný jménem Martin. Třicetiletý muž se šedivými až stříbrnými vlasy, které si schválně barvil ve snaze vypadat solidněji. Hotelové dveře se otevíraly automaticky. Hned za dveřmi Martin vítal hosty a vedl je k recepci. Odevzdával je tam do rukou ochotných recepčních, kteří měli službu.

Třetí den po našem příjezdu si nejprve jeden host  postěžoval na smrad před hotelem. Pak vyjádřil nelibost i druhý host.

Martin vyšel na ulici. Popotáhl nosem a otřásl se odporem. Puch tu skutečně byl. Hnilobný a ošklivý. No, žumpa.

Vrátný se vrátil do hotelu. Uvědomil o zápachu provozní manažerku. Ihned informovalaředitele. Pak našli portýra a ten pověděl řediteli o podivném pytli s odpadky a o mé neméněpodivné neochotě odstranit ho z auta.

„Klíče od auta máme,“ řekla manažerka a navrhla: „Pojďme otevřít kufr a vyhodíme to.“

„Nejprve bychom měli oslovit hosta,“ neschválil její iniciativu ředitel. „Vyhodit se může vždycky.“

A poslal k nám na pokoj portýra. Ten vyjel do třetího patra a zaklepal na dveře s číslem 315. Lena se právě sprchovala po návštěvě bazénu. Dveře jsem tedy otevřel já.

„Dobrý den,“ řekl jsem přívětivě.

„Dobrý den,“ rovněž pozdravil portýr, „chtěl jsem se zeptat, jak se vám líbí pobyt v našem hotelu?“

Nemusel jsem si nic vymýšlet.

„Je to výborný, skvělá dovolená,“ povídám.

„To nás těší, pane,“ pokračoval portýr v konverzaci. „A co ten balíček v kufru vašeho auta, nechcete ho už vyhodit?“

Upřel jsem na portýra zvědavý pohled. Ten se zpočátku začervenal a pak zbledl.

„Odkud vlastně víte o balíčku v kufru a proč bych ho měl vyhodit?“ zeptal jsem se.

„Přinesl jsem vám do pokoje zavazadla,“ připomněl mi portýr, „a ptal jsem se tehdy na ten sáček. Řekl jste, abych ho nechal ležet tam kde  je.“

„Tak se ho tedy nedotýkejte,“ řekl jsem co nejpřísněji, „je to soukromé vlastnictví. Když leží, aťsi leží. Nepřeji si, aby se na mé věci sahalo.“

„Promiňte,“ řekl portýr a tiše  zmizel  na chodbě.

Sjel dolů do kanceláře ředitele, kde už na něj čekali. Informoval o našem rozhovoru. Rozhostilo se nedobré ticho. Po pár minutách ho porušil ředitel.

„Vypadá to podezřele," řekl, "tahle situace mě zneklidňuje. Zkuste se dozvědět o dotyčných hostech co nejvíce. A přeparkujte auto co nejdále od vchodu.“

„Stojí tam slovenský meďák,“ namítla manažerka, „jeho majitel tu odjíždí až za týden. Nehledě na to, že smrdět bude stejně i kdybychom ten vůz přeparkovali.“

Ředitel pokývnutím hlavy ukončil poradu.

Příštího dne dostal o mně reference. Rus, žije v Praze, zabývá se nemovitostmi. A píše povídky.

„Tohle je ono!“ zvolal ředitel. „Chce sepsat o hotelu nějakou špínu. Na to vemte jed. Nebo nás pohnat  k soudu za to, že jsme jeho věci vyhodili. Já tyhle Rusáky znám. Vyvolají provokaci a člověk z toho má samé trable.“

A poslal portýra opět k nám do pokoje. S pugétem..

Tentokrát dveře otevřela moje žena.

„Malá pozornost jménem našeho hotelu," překonával se portýr, podávaje manželce kytici.

„Vřelé díky,“ rozzářila se Lena. „To je od vás velmi milé, že jste tak pozorní ke svým hostům“.

„Měl bych k vám malou prosbu,“ portýr vykouzlil největší úsměv svého života a přiblížil ukazováček pravé ruky k palci, „takhle malilinkatou prosbičku.“

„Jakoupak?“ zeptala se Lena, vdechuje vůní čerstvých květin.

„Váš manžel má v kufru jakýsi balíček,“ se stejně širokým úsměvem pokračoval portýr, „a ten začal… no… jak to říct… tak trochu cítit. Mohli bychom ho vyhodit?“

Manželčin úsměv pomalu sklouzl z její tváře. Ale ne zcela. Zbytky vstřícnosti ještě zůstaly.

„Vždyť jsem mu říkala, že budou zapáchat, když je v tom sáčku nechal mokré!“ řekla a dodala. „Děkuji za upozornění. Poprvé v životě jsem se setkala s takovou pozorností ze strany pracovníků hotelu vůči svým hostům.“

A odešla dovnitř hotelového pokoje, kde mi přečetla přednášku o tom, čím končí ponechávání mokrého spodního prádla v igelitovém sáčku.

„Teď už je pozdě s tím něco dělat,“ namítl jsem. „Nebudu přece prát své plavky zde, v hotelu? Ať už si  leží tam, kde jsou.“

Portýr sjel dolu se zádumčivým výrazem ve tváři. Převyprávěl řediteli dialog, který právěabsolvoval.

„Svolili vyhodit ten pytel?“ zajímal se hlavně ředitel.

„Ne, jen poděkovali za péči,“ odpověděl portýr.

„Určitě něco zamýšlejí,“ rozčílil se ředitel, „jen se podívejte, jak pečlivě vše naplánovali. Auto je jejich soukromým majetkem. Parkování je uhrazeno po celou dobu pobytu. Klíče ponechali nám.“

Druhý den ráno během snídaně přišel k našemu stolu a vyptával se, jak se nám odpočívá.

„Báječně,“ odpověděli jsme unisono.

Ředitel přikývl. Představil se. A okamžitě šel na věc.

„V kufru vašeho vozu leží nějaký balíček," řekl. "Leží tam a trochu zapáchá. Co kdybychom ho vyhodili?“

Vyměnili jsme si s manželkou pohledy.

„Co pořád mají s tím balíčkem?“ zamumlal jsem spíše sám pro sebe. „A koupíte mi nové plavky?“

„Jakou máte velikost?“ bez mrknutí oka se zeptal  ředitel.

„XL,“ špitla manželka.

„Ralph Lauren,“ upřesnil jsem značku.

„Dobrou chuť,“ popřál nám ředitel a opustil restauraci.

„Že my jsme jejich jubilejní klienti?“ vyjádřil jsem domněnku. „Nebo si nás pletou s kýmsi z celebrit?“

„Nevím,“ odpověděla Lena, „dojez to rychleji. Za půl hodiny máme perličkové koupele.“

Zatím co jsme dleli ve zmíněné koupeli, stalo se následující. Vrátný Martin a portýr s kapesníky pod nosem otevřeli kufr mého auta. S nadávkami přeložili smradlavý balík do většího černého pytle a odnesli ho do odpadkového kontejneru. Pak se vrátili. Ovšem z našeho děravého pytle se shnilým slanečkem a stejně shnilými zbytky našich večeří, snídaní a obědůza poslední týden, vytekla docela slušná smradlavá louže. Vytekla a zabrala dobrou polovinu zavazadlového prostoru.

Zavřeli kufr. Zkusili se nadechnout. Puch nezmizel. Byl slabší, ale byl cítit.

Informovali ředitele. Ten přišel ke vchodu. Popotáhnul nosem. Zamračil se.

Další den během snídaně opět přišel k našemu stolu. Podal mi baliček s plavkami.

„Děkuji vám,“ řekl jsem.

„Moc děkujeme,“ přidala se žena.

„Není zač,“ usmál se ředitel, naklonil se blíž a spiklenecky dodal, „ale vaše auto je špinavé. Můžeme ho umýt?“

„Zdarma?“ naznačil jsem zájem.

„Samozřejmě“ ujistil mě ředitel. „A chemické čištění interiéru provedeme také. Takový krásný vůz. Stojí u našeho hotelu a na kapotě, představte si, ptačí trus. To se přece nehodí, nemám pravdu?“

 „Máte pravdu,“ přikývl jsem, „je to do nebe volající.“

Ředitel nám popřál dobrou chuť a odešel.

„S tím naším autem něco není v pořádku,“ zamyslela se manželka, „anebo si nás opravdu s někým spletli.“

„Pojďme se podívat,“ navrhl jsem jí.

Dosnídali jsme a vyšli na ulici. Auto před hotelem jsme nenašli.

„Odvezli ho na myčku,“ řekl nám vrátný. „Nebojte se, k večeru se vrátí.“

A opravdu večer naše auto stálo na svém místě. Čisťoučké, vonící levandulí a šamponem.

Naše dovolená pokračovala. A po návratu do Prahy jsem našel svoje plavky v sáčku, které kdosi při čištění auta odložil na zadní sedadlo.

„Chtěli je přece vyhodit,“ divil jsem se.

„Spletli si tě s někým,“ trvala na svém Lena, „s nějakým slavným spisovatelem nebo s politikem. A plavky… to byla jen záminka. Mimochodem, nic jim není. Můžeš je nosit, stačí je lehce přeprat.“

A hodila plavky do pračky.

Přiznám se, že jsem dosud nepochopil, zda má pravdu Lena se svoji teorií, nebo jde o specifickou politiku hotelu – dobře se starat o hosty. Ale všem svým známým, kteří jezdí do Karlových Varů, doporučuji jen Olympic Palace.

Jenže nikdo z nich nic navíc nedostal. Pugéty jim nenosili. Jejich auta nikdo nemyl. I když je to hotel nepochybně špičkový.

Co když si mě skutečně s někým spletli?