V Česku studuje obrovské množství zahraničních studentů. Uvádí se číslo asi 45 000 lidí. Všichni musí někde žít. Většina samozřejmě žije na kolejích. Ale stává se, že škola kolej nemá. Nebo pan student je vybíravý. Nesnášející hlučné okolí spolubydlících.

Zkrátka platí, že velmi mnoho studentů si hledá bydlení. U lidí, kteří byty mají. Také já jsem měl jeden takový kvartýr. V novostavbě. Na Praze 5 vyrostly nedávno dvě výškové budovy. 22 pater. Stojí vedle sebe jako dvě svíčky. Natřeli je červenou barvou s bílými pruhy. Nebo naopak: bílou barvou s červenými pruhy. Ihned také dostaly přezdívku - svíčky.

Můj jednopokojový byt, vlastně garsonka, se nachází v desátém patře. Z oken je pěkně vidět sousední svíčku, stojící asi 20 metrů opodál. Proto také byla cena za byt nižší, než stály ostatní.

Takže, koupil jsem si ten byt. Měsíc na to mi v něm udělali kuchyň a vestavěnou skříň. Koupil jsem postel, stůl a dvě židle. A noční stolek se třemi policemi. Standardní zařízení, jaké prodává IKEA.

Začal jsem hledat nájemce. Dal jsem si inzerát.

Den na to zvoní telefon. Ženský hlas.

„Dobrý den, prosím vás, ještě pronajímáte byt?“

„Dobrý den. Ano, pronajímám.“

„Kdy ho můžu vidět?“

„Zítra večer vám vyhovuje?“

„Vyhovuje.“

Dal jsem jí adresu. Upřesnil čas. Ujistil ji, že tam budu.

Příští den přesně v 18 hodin už jsem byl na místě, u vchodu. Za chvíli se objevila i budoucí nájemnice.

Dlouhé, předlouhé nohy. Popelavě-blonďaté vlasy. Roztomilá tvářička. Prsa minimálně trojky. Elegantní šaty od Dolce Gabbana. Kabelka téže firmy. Lodičky s otevřenou patou.

Celkově vzato, mohla by hned na molo.

Dívka se jmenovala Natálie, nebo Nataša, chcete-li. Studovala ve Finančním institutu, jehožsídlo bylo v téže městské části.

Vešli jsme do bytu. Nataša byla spokojena. Zeptala se, zda ji budu moci v tomto bytě přihlásit. Ujistil jsem ji, že bez problémů.

Již při odchodu z místnosti se Nataša zastavila, ještě jednou hodila pohled na všech 30 metrůčtverečních užitné plochy.

„Velmi se mi líbí toto hnízdečko,“ řekla, „připomíná Holandsko.“

„Čím připomíná?“ zeptal jsem se.

„Okna jsou velká a bez záclon,“ řekla Nataša a vydala se k východu.

Polilo mě horko. Nový byt jsem zdánlivě zařídil kompletně. Avšak na záclony jsem zapomněl. A okna opravdu byla velká, začínala od podlahy. Přitom záclonové lišty byly již ke stropu připevněné. Jenom ty záclony chyběly. Anebo závěsy.

„Chcete-li, můžete pověsit svoje,“ řekl jsem nejistě, když jsem za ní vešel do výtahu.

„To by tak hrálo, kupovat do cizího bytu záclony…“ trhla svým utlým ramínkem Nataša. „V Evropě se přece žije bez záclon. Já budu také.“

„Platí,“ souhlasil jsem, aniž bych ji v tom rozrušení upozornil, že Češi naopak mají v povaze chránit se před zvědavýma očima  pomocí záclon, žaluzií nebo závěsů.

Takže jsme podepsali smlouvu. Předal jsem sympatické studentce klíče. Vyplatila mi nájemné za první měsíc a za tyhle peníze jsem si pořídil dovolenou. Jel jsem k přátelům do Španělska. Září je to pravé období pro odpočinek ve Španělsku.

A Nataša se zabydlela v mé skromné garsonce v 10. patře v Praze. Byla pevně přesvědčena, že si v Čechách závěsy na oknech pořizuje málo kdo.

Po studiu Natálie šla samozřejmě domů. Svlékala se. A v elegantních minikalhotkách si vařila  večeři. Kdesi vyčetla, že tělo musí dýchat. Takže chodila po bytě téměř nahá. Pokud potřebovala ven na balkon, pak si cudně oblékala župánek.

Jako první si absence záclon a přítomnosti poprsí trojky všiml soused z domu naproti, žijící v 11. podlaží. Z jeho balkonu můj byt s nájemnicí byl vidět jako na dlani. Ideální úhel pohledu.

Jednou večer si soused vyšel zapálit. Nezůstalo u jedné cigarety, vykouřil celou krabičku. Vlezl zpátky do bytu zmrzlý na kost a skrz naskrz nasátý nikotinem, až když studentka naproti ulehla a zhasla.

Další den se podělil o své postřehy s přítelem, který žil ve stejném domě. Ten měl sice horší podmínky pro pozorování, ale z jistého úhlu pohledu bylo vidět postel slečny. Přítel si zážitek nenechal pro sebe, nýbrž řekl o chybějícím horním oblečení a záclon v bytě naproti jejich domu ostatním sousedům. Brzy celá silná polovina obyvatel domu s číslem 26 B věděla o večerních striptýzech mé nájemnice.

Chlapi, kteří měli tu smůlu, že okna v jejich bytech nesměřovala na svíčku s číslem 26 A, hrozně záviděli těm šťastným, jimž se naskytla příležitost pozorovat veškeré pohyby majitelky štíhlých nohou a hrudníku třetí velikosti.

Je to neuvěřitelné, ale skutečnost je taková, že dámská polovina domu B se o polonahé sousedce naproti dozvěděla teprve o dva týdny později. Buď jsou naše ženy tak nepozorné, nebo muži ve večerních hodinách vždy stačili prudce spustit žaluzie, aby jejich drahé polovičky nemohly vidět to, co nemají. Tak či onak, ale celé dva týdny manželky vůbec netušily, čím se na balkonech zabývají jejich zákonití partneři. Navíc je začali často navštěvovat sousedé z protějšího bytu.

Ovšem tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Totéž se stalo i v našem případě. I toto mužské tajemství najednou vyšlo najevo, bohužel za poměrně tragických okolností.

Ve 12. patře svíčky B v dvoupokojovém bytě bydlela jedna rodina. Manžel Petr, jeho choťMarkéta a dcera Katka. Dcerka nedávno oslavila desáté narozeniny a oběma manželům bylo kolem 35ti.

Žili si vcelku normálně. Pak najednou manžela jako by vyměnili. Začal nápadně dlouho trávit čas na  balkoně. Sám. S telefonem a novinami. Vyleze ven, zavře dveře a sedí tam, dívá se kamsi do dálky. Občas někomu volá.

Když se manželka pokusila vstoupit na balkon, Petr ji v tom  bránil. Říkal, že nutně potřebuje v klidu přemýšlet.

Markéta cítila, že něco nehraje. Ženské srdce sevřelo podezření a žárlivost. Také sex s manželem se náhle stal vzácným a vše probíhalo rychle.

A když jednou Petr na její adresu poznamenal, že nějak přibrala, Markéta si uvědomila, že manžel někoho má.

Stoupla si na váhu. 93 kilo. Ale v jejich rodině byly všechny ženy při těle. Ne jako manžel hubeňour, člověk aby se o něj bál, že ho vítr odnese.

Chudák ženská probrečela celou noc. A ráno, když se manžel holil v koupelně, zmocnila se jeho mobilu. Chtěla najít důkazy pro svá podezření.

V první řadě si otevřela odchozí hovory. Během dne šlo hlavně o pracovní kontakty. Neznámá čísla si Markéta pozorně opsala a ve volné chvíli na ně zavolala. Ale žádné překvapení se nekonalo. Byla tam volání na poštu, plynárenskou společnost a do školy, kam chodí Katka. Vše naprosto legitimní, sama manžela úkolovala.

Ovšem večerní hovory, uskutečněné manželem z balkonu, Markétu uvedly do rozpaků. Volaní účastníci byli označeni čísly. 418, 420, 378.

Žena dlouho luštila záhadu, komu tyto šifry mohou patřit, dokud ji netrklo, že jsou to čísla bytů v jejich domě. Zavolala na jedno z čísel. Odpověděl ji muž. Zavolala na jiné. Zase to zvedl muž.

Ale stejně... Jakýsi pocit, že je klamaná, nedopřával Markétě klidu.

Večer si Petr jako obvykle postěžoval, že je v bytě hrozný vzduch a vyklouzl na balkon. Markéta si vzala nákupní tašku a nahlásila, že jde pro chleba a rohlíky. Sjela dolů a z poza rohu pozorovala svého chotě, stojícího na balkoně. Manžel nějaký čas chodil sem tam na malém prostranství balkonu. Pak se najednou zastavil, vytáhl telefon a jal se na něm mačkat tlačítka. Očividně někomu volal. A nejednou Na sousedních balkónech se začaly objevovat muži. Někdo držel v ruce noviny, někdo cigaretu a někdo šálek kávy. Markéta nevěřila svým očím. Všechny balkony v domě zanedlouho obsadili příslušnici silnějšího pohlaví. Současně. Jako na povel.

Markéta se vrátila do bytu. Snažila se nedělat hluk, hned u vchodu si sundala boty a po  špičkách vešla do obýváku. Když šla kolem kuchyňského stolu, automaticky sáhla po teflonové pánvi.

Manžel stál na balkoně nehybně, opíraje se o zábradlí levou rukou. Pravou ruku měl v kapse kalhot. Telefon ležel vedle na židli.

Markéta opatrně pootevřela dveře a vkročila na balkon.

Petr ucítil   za sebou pohyb a otočil se. Oči mu zářily, tvář zdobil blažený úsměv.

„Jsi to ty?“ hloupě se zeptal.

Markéta neodpověděla, nýbrž jediným pohybem odstrčila svého třasořídku stranou a zaostřila pohled na dům naproti. Spatřila rozsvícená okna mého bytu. Uvnitř na gauči s notebookem na klíně seděla mladá blondýnka a něco psala. Blondýnka byla nahá.

Čas na několik dlouhých okamžiků jako by se zastavil. Úsměv se z tváře Petra pomalu vytrácel. Soused na vedlejším balkoně spatřil Markétu, potichu zaklel a zmizel v houstnoucím šeru. Kdesi v dáli zahřmělo. Na Prahu se valila  bouřka. Vzduch zhoustl, bylo dusno k nedýchání.

„Nech si to vysvětlit“ ozval se náhle Petr.

Markéta se k němu otočila- Aniž by se musela napřáhnout, majzla ho pánví po tváři. Petra tahle rána odhodila ke zdi, po niž se sesul na dlaždice. Z rozbitého nosu vytryskla krev. Markéta vdechla do plic co nejvíc vzduchu. A pak zařvala.

„Ty prase, čuně jedno nevděčný.“

Na obzoru cikcakem proletěl blesk. S praskotem se zavíraly balkonové dveře. Markétin řev donutil vystrašené muže vrátit se do svých rodinných hnízd.

„Kanče nedodělanej,“ neustávala v nadávkách Markéta, „osle přitroublej.“

Petr se překulil na bok a pokusil se z balkonu odplížit. Ale Markéta volnou rukou popadla manžela za kalhoty. Lehce vrátila krvácející tělo na původní místo a znovu udeřila pánví. Tentokrát pro změnu po zádech. Až v nich něco prasklo. Unisono v dálce znovu zahřmělo.

„Zabít tě, je málo, paviáne!“ přitvrdila v reakci na manželovo volání o pomoc Markéta. Její zoologický slovník byl zřejmě bezedný.

Ale mlátit ho přestala. Jen kopla do svíjejícího se muže, který okamžitě využil šance a odplížil se do obýváku.

Markéta se znovu ohlédla na protější dům. Natálie, i když byla o dvě patra níže, uslyšela výkřiky, odložila notebook stranou a stoupla si k oknu. Objevila se před Markétou v osvětleném čtverci okna v jediném kusu oblečení - mini kalhotkách. V jejím bytě se svítilo, takže bylo špatně vidět, co se děje v domě naproti. Proto si zastínila oči dlaněmi a přitiskla se ke sklu. Její třetí velikost tím získala na objemu.

„Krávo ceckatá,“ zařvala ostošest Markéta a vší silou  po ní hodila teflonovou pánev.

Neměla však patřičný trénink, aby se strefila, proto pánev skončila v okně o dvě patra níž, přesně pod mým bytem. Hmotnost improvizovaného sportovního náčiní učinila své: okno se rozbilo. Tou dobou v dotyčném bytě mladý pád sledoval na DVD romantický film. Sledoval jedním očkem, protože se líbal. V okamžiku hlubokého francouzáku pánev prolétla oknem, zasáhla televizor a přistála u nohou líbající se dvojice. Mladík překvapením zatnul zuby a kousl svoji partnerku do jazyka. Ta ho odstrčila, zaječela bolestí a utíkala do koupelny vyplivávat krev.

Mladý muž se mezitím vzpamatoval a zavolal záchranku. Pak se zamyslel a zavolal ještěpolicii.

Natálie v houstnoucí tmě nic neviděla, opustila okno a odkráčela do koupelny.

Markéta letmo zhodnotila důsledky svého sportovního výkonu, odplivla si a vrátila se do obýváku. Manžel ležel na podlaze v bezvědomí. Z nosu mu stále ještě tekla krev. Markéta se vystrašila a zavolala sanitku.

První přijela policie. Těsně za ní na plac před domem se zapnutou houkačkou dorazila ambulance. Doslova nárazník na nárazník za ní zaparkovala cobydup druhá. Kterou přivolal mladý muž z postižené dvojice.

Současně z nebe konečně něco ukáplo. Kapalo asi pět minut. Deštěm se to nedalo nazvat. Pak úplně přestalo. Bouře se nekonala.

Asi o 20 minut později na nosítkách vynesli Petra. Dívka s nakousnutým jazykem zůstala doma. Hospitalizace jí nehrozila. Ale svého nápadníka z bytu vyhodila.

Markétu podrobili výslechu. Od dívky s prokousnutým jazykem si vzali pánev. Bylo již po půlnoci, když rozruch v obou svíčkách pominul. Jejich osazenstvo se uložilo ke spánku.

Další den ve večerních hodinách se drobný deštík dostavil znovu. Rychle se setmělo.

V mém bytě se rozsvítilo. Natálie se jako obvykle svlékla a začala si připravovat večeři.

Téměř současně se na policii ozvala volání. Rozrušené ženské hlasy telefonující z domu B jeden za druhým informovaly službu konajícího policistu o tom, jaká to nehoráznost se odehrává naproti.

 

Dozorčí se poradil s kolegy a odpověděl všem volajícím, že nemůže nic dělat. Můj byt je soukromé území a co se tam děje, by nikoho nemělo zajímat. Ale aby se neřeklo, poslal do „zdroje neřesti“ hlídku.

Dva mladí policisté, Honza a Martin, dorazili v rekordně krátké době. Vyjeli do 10. patra. Zazvonili. Natálie jim otevřela dveře. Samozřejmě že na sobě měla tričko a župan.

Policisté zkontrolovali dokumenty mé nájemnice, vízum, nájemní smlouvu. Zasalutovali a odjeli zpět na stanici. Povyprávěli kolegům o krásné ruské dívce, která má všechny papíry v pořádku.

Dámská polovina domu naproti se sešla k poradě v prvním patře. Shromáždilo se celkem 12 osob. Bylo zjištěno, komu patří dotyčný byt. Již druhý den se ženskému výboru podařilo sehnat mé telefonní číslo.

Vyzvánění mě zastihlo v lehátku na břehu moře. Zvedl jsem sluchátko. Rozrušený ženský hlas v aparátu mi sdělil, že v mém bytě žije zkažená holka, kvůli které se stávají vážná zranění a vznikají materiální škody v podobě rozbitých oken. Na konci hovoru mě žena  požádala, abych koupil a pověsil v bytě záclony. Ještě lépe závěsy.

Byl jsem ohromen tím co jsem slyšel, ale slíbil jsem vše urovnat.

Zavolal jsem Natálii. Zeptal jsem se jí co zdraví, co počasí v Praze. Jak se jí žije?

Natálie odpověděla, že je vše v pořádku, žije se jí skvěle. Byt se jí líbí. Obchod a vysoká škola jsou vedle. Do metra co by kamenem dohodil. A že byla za ní policie. Zkontrolovala doklady.

Popřál jsem  dívce hodně úspěchů ve studiu a rozloučil jsem se s ni.

Hodinu na to se ozval nový hovor. Na displeji vidím číslo svého přítele. Shodou okolností žije naproti, v domě B. Ve druhém patře.

„Nazdar, Semjone," říkám, „co se to tam u vás děje?“

„U nás je vše OK,“ spokojeně odpověděl Semjon, „život tu přímo vře.“

Pak mi vyložil verzi probíhajících událostí z hlediska mužské poloviny domu B.

„A co chcete ode mne?“ zeptal jsem se.

„Nekupuj žádné záclony, natož závěsy,“ povídá Semjon. „Není to nutné. Potřebuješ snad zbytečné výdaje?“

„Budu o tom přemýšlet,“ odpověděl jsem a zavěsil.

Zbývající dny dovolené vypadaly rozháraně. Pohodu rušila nečekaná telefonní volání. Býval jsem obviňován z rozbití rodin. Jiní tvrdili, že jsem třída a zvali mne na pivo, až přijedu. Říkali, že jsem chuďas, který nemá peníze ani na záclony. Ptali se mě, zda nemám ještě další byt k pronájmu. Nabízeli velmi hezké německé závěsy zdarma. Pochopitelně že do Prahy jsem letěl opálený a mírně nervózní.

Přetrpěl jsem živelnou schůzi ženského výboru. Poseděl s chlapama u piva v místní pivnici Čertův Mlýn. Navštívil svoji krásnou nájemnici.

A dospěl jsem k rozhodnutí. Zákazník má vždycky pravdu.

Kromě toho slídit, co se děje za cizími okny - to je nemorální. A mimochodem i nezákonné.

Líbí se jí chodit po bytě v rouše Evině, ať si chodí. Nikoho se to netýká.

Ale ukázalo se, že jsem neměl pravdu. Pravdu měl klasik, který říkal, že žít nelze ve společnosti a ignorovat ji. Nebo tak nějak.

Zkrátka, neuplynulo ani pár dní, když se stalo následující. Jedna černovlasá paní ze 13. patra koupila v Baumaxu výkonný světlomet. Upevnila jej na jídelním stole, který přistrčila těsně k oknu. A nasměrovala silný paprsek do oken mého bytu. Muž, který se pokusil tuto akci překazit, byl pacifikován stejně smýšlejícími sousedkami. Operace dostala výhružný název Útok na Berlín.

Nicméně, Natálie se nedala. Zavolala na policii a postěžovala si na světelný útok.

Dva již nám známí policisté, Honza a Martin, přijeli během 10 minut. Vyjeli do 13. patra. Zabavili útočnou zbraň a velmi důkladně dotyčné vysvětlili, že svítit světlometem do oken nelze. Že je to výtržnictví. A citovali příslušný článek trestního řádu.

Poté se udatní policisté vydali do mého bytu a omluvili se Natálii za sousedku. Studentka i tentokrát vítala hosty ve stejném růžovém županu. Ten vždy visel v předsíni pro případ návštěvy.

Nataša policistům poděkovala za vzornou službu. Poté mladší z nich, Martin, celý zrudlý a v rozpacích, požádal dívku o telefon a svolení vyfotit se s ní. Natálie chvíli váhala, ale pak souhlasila. Nadiktovala telefon, udělali si selfi. A šli každý po svém. Dívka do hajan a policisté na stanici, aby se pochlubili snímkem a zasvětili ostatní do nového kola konfrontace mezi svíčkami A a B.

Dva dny byl klid. Dokud nevypukl další skandál. V domě B v 15. patře si pronajal byt student z Kazachstánu. Velmi podnikavý student, jak se ukázalo.

Rozhlásil mezi studenty svého ročníku jakou nájemnici má naproti svému bytu a navrhl jim prohlížení erotických scén takřka naživo. Nechtěl za to moc: 100 Kč na osobu plus pivo a něco na zub.

Tyto seance trvaly 4 dny. Dokud jedna z milujících maminek návštěvníků studentova bytu nepocítila něco nekalého. Zcenzurovala synův smartfon a objevila tam rozostřené snímky osvětleného okna s nahou dívkou. Udeřila na chlapce a ten vše prozradil. Rodiče nahlásili případ na policii.

Martin a Honza navštívili podnikavého studenta. Pořídili záznam. Populárně mu vysvětlili, co to je nedovolené podnikání a nedotknutelnost soukromí.

„To pivo a občerstvení bych ještě pochopil,“ zamyšleně řekl Martin, „ale proč jsi bral peníze od kamarádů?“

„Chtěl jsem si  koupit dalekohled,“ zarděl se nezbedný podnikatel. „Aby bylo lépe vidět.“

„Ty to někam dotáhneš, kamaráde,“ stroze poznamenal Honzа.

Student je ujistil, že se už v životě nepodívá na dům naproti, a že hosté budou mít u něj zavřené dveře. Přijel prý do Čech studovat a má v úmyslu se tomu věnovat i nadále.

Hlídka mu znovu připomněla, že se nesmí porušovat zákon a šla rovnou k Natálii, aby ji sdělila, že ilegálnímu peep-shouw utnula tipec. Dívka poděkovala a pozvala je na čaj. Kluci čaj odmítli, že mají naspěch, ale Martin se osmělil a pozval Natašu na rande. Přirozeně, po službě.

Nataša chvíli přemýšlela a pak souhlasila.

V té době se na mně obrátil  ještě jeden přítel. Koupil v novostavbě dvoupokoják a chtěl ho stejně jako já pronajímat studentům. Ale nevěděl, jak na to.

Dohodl jsem se s ním, že jako odměnu za pomoc dostanu od něj provizi ve výši pět tisíc korun. Pak jsem zavolal nájemnici a sjednal jsem si s ní schůzku.

Přišel jsem k ní večer. Pohostila mě čajem. A já jsem ji poprosil, zda bych mohl pověsit na jedno z oken malý plakát. Byt je přece jen můj, proč bych tedy nesměl na okno něco přilepit. Nataša souhlasila.

Na plakátu bylo napsáno: „Pronajmu byt. Telefon 776 667 666.“

Byt mého přítele jsme udali o dva dny později.

Už jsem se chystal plakát odstranit, protože nabídky nepřestávaly. Ovšem obrátil se na mnědalší muž, který měl stejný problém. Potřeboval nájemce pro svůj byt. V jiné čtvrti, v paneláku. Nabídl mi také pět tisíc.

Souhlasil jsem. Zájemce se našel. Trvalo to pouhé tři dny.

Poté se s objednávkami mých efektivních služeb roztrhl pytel. Celé dny jsem jezdil po Praze, zajišťoval prohlídky, podepisoval smlouvy a odpovídal na četná volání.

Občas se mi donesly zvěsti  o pokračujících rozepřích mé nájemnice s ženskou polovinou domu B. Válka však stále více získávala vleklý průběh, uvadala a již nebyla tak zajímavá.

Uplynul rok. Nataša se vdala za Martina a odstěhovala se.

A já jsem se stal realitním makléřem.