POTVRZENÍ

 

POTVRZENÍ

 

Bože můj, jak já jsem po ní toužil! Jak jsem ji chtěl! Až se mi z toho hlava točila, fakt... Není to žádný med - jeden a půl měsíce zdrženlivosti. Jsem přece normální zdravý chlap, ještě rok mi chybí do čtyř křížků. Nejaktivnější věk, tak se tomu prý říká... Ale nešlo to. Nesouhlasila. Nebo, jak by to bez okolků okomentovali moji přátelé, nedala mi. Ale s nimi jsem to neprojednával. Nechtěl jsem se o ní s někým bavit. Chtěl jsem něco jiného - ji. Tolik, že na mne šly mdloby. Nekecám.

Byla volná. Já od nedávna taky. Zdálo by se, v čem je problém? Ale nic s ní nehnulo. Tvrdila: "Ne. Ještě nejsem připravena."

 A já jsem čekal. Se zaťatými zuby. Čekal, kdy bude připravená. Přirozeně, dvořil jsem se jí. Dokážu být velmi dvorný. Tím spíše, jde-li o ženu, po níž člověk touží a kterou miluje. Květiny, roztomilé dárky, esemesky a různá příjemná překvapení, která dělají den svátkem. To vše bylo. Snad až příliš. Šidil jsem pracovní dobu, hnal se přes celé město. Tam, tam na mne čekala její dcera, která si po týdnu mých každodenních návštěv „na kafíčko“ vlezla ke mně na klín, podívala se mi zpříma do očí a zeptala se:

 „Můžu ti říkat tati?“

„Můžeš," souhlasil jsem. A srdce mi spadlo někam dolů. Na druhou stranu, proč bych toho nevyužil, jak známo, k srdci opuštěné ženy se nejlépe dostaneme přes její ratolest. Trocha přívětivosti k holčičce mě nezabije.

Takže hned na prahu mě vítala „naše“ dcera Alenka a snažila se uhodnout, jaké překvapení jí přináší tatínek dnes. Taková to byla zvláštní situace. Chodil jsem k ní jako domů, ale spal jsem ve vlastním bytě. Tedy, v podnájmu, abych byl přesný. Sám jako kůl v plotě. Samozřejmě, nebyl by problém vlákat do tohoto mládeneckého doupěte na jednu noc nějakou povrchně známou osamocenou dívku. Ale já jsem miloval jen ji. Věřil jsem, že je to moje budoucí žena, jediná a jedinečná, a tak jsem čekal.

Líbání, muchlování, to vše bylo. Až do zbláznění. Zdálo se, že ještě trochu, a pouta povolí. Ale... na poslední chvíli se vždy zarazila a říkala třeba:

 „Alenka se může vzbudit. Dnes to nejde.“

Nebo si našla jiný důvod. Obvykle se však odvolávala na dceru. I když dcera mi říkala táto.

A tak jsem s lítostí ponechával její pevná ňadra svému údělu a čekal. Čekal do omrzení...  už měsíc a půl. Dokud jsem jí nepoložil otázku, jak se říká, přímo na tělo, čili na ostří nože, i když popravdě o tělo tady hlavně šlo. Připomněl jsem jí, že nám oběma je kolem čtyřicítky. Že máme v plánu založit rodinu. Že už jsme si spolu dokonce třípokojový byt vytipovali. Byl jsem nažhavený a přesvědčivý. Není divu, zkuste to měsíc a půl bez ženy…

Pozorně mne vyslechla, sklopila oči a řekla:

„Potřebuji potvrzení.“

„Jaké potvrzení?“ nepochopil jsem.

„O pohlavních nemocech,“ klidně vysvětlila, „že žádný nemáš. Já vím, že jsem zbabělá, ale hrozně se jich bojím. A je tu ještě dcera, Alenka. A já se obávám, jestli něco máš, že nás nakazíš.“

„No dovol, ty mě nevěříš?“ zapíral bych, kdybych tvrdil, že se mě tím nedotkla.

„Věřím, ale…“ nedořekla.

Měl jsem dojem, že na mne něco spadlo. Něco měkkého a zároveň těžkého. A její slova stejně bolestivě bubnovala na mou otupělou hlavu. Jako by do mne bušila kladívka. Malá dřevěná kladívka s plstěnou podložkou. Jako jsou v klavíru.

„Aha, jistě,“ řekl jsem téměř proti své vůli, „já to chápu.“

 

Opak byl však pravdou, kouzlo večera bylo totam a tak jsem se rychle rozloučil a odešel domů. Celou noc mi to vrtalo hlavou. Ráno, po rychle snídani, jsem zavolal  příteli. Poklábosili jsme o počasí, o  tom a onom. Na konci hovoru jsem se ho zeptal na zdravotní firmu, která testuje, nemá-li člověk nepěkné nemoci. Příteli se loni podařilo přivézt si z dovolené jakési chlamydie: Zjistil to a pustil se hned do léčení, jelikož jeho manželka s dětmi trávila prázdniny na venkově u maminky. Než se žena vrátila, zcela jej vyléčili a od té doby na  firmu, která tolik udělala pro dobro jeho rodiny, pěl samou chválu.

„Oni se přestěhovali,“ řekl, „na sousední ulici. Byli na Kartouzské, teď sídlí v Lidické. A co po nich chceš?“

„Já nic, to kamarád. Manželka ho nutí, aby šel na odběry. Chtějí prý počít dítě. Takže rádi by se ujistili, že je vše O.K, že nebudou mít trable.“

„Ať jde ke svému obvoďákovi,“ poradil dobrák přítel. „Vždyť to je komerční firma, na pojišťovnu neberou. Bude muset solit.“

Slíbil jsem, že to smyšlenému kamarádovi vyřídím a odpoledne už jsem byl na té Lidické. V čísle 30 jsem vyjel do druhého patra. Vítala mně bílá chodba a řada židlí podél stěny. Dvoje dveře. Ordinace a výdej výsledků. Vývěska oznamovala, že se odběry dělají do 12.00. Musel jsem odejít s nepořízenou.

 

Den na to jsem opět navštívil Lidickou. Hned po ránu. Stejná chodba, stejné židle, tentokrát zčásti obsazené. Přede mnou seděly dvě mladé slečny, které usilovně datlovaly ve svých smartfonech, a jeden chlapec se sluchátky na uších. Obrňuji se trpělivostí a čekám. Slečny po mně sem tam házely podezřívavé pohledy. Chlapec si poseděl deset minut, pak najednou vyskočil ze židle a utekl. Hned na to zavolali děvčata. Vešla dovnitř a za pouhou minutku byla venku. Radost z nich jen čišela.

Jsem na řadě. Uvnitř je lékař středního věku, postarší sestřička. Sedám si na židli a říkám, že potřebuji potvrzení, a že nejsem nemocný.

„Jasně,“ říká lékař, „stojí to dva tisíce korun. A nejde to na pokladnu.“

„Dobře,“ odpověděl jsem.

„Platí se ihned,“ pokračuje lékař. „Víte, máme drahé zařízení, děláme expresní analýzy. Vše bude ready už zítra v poledne. Máte s sebou peníze?“

„Vypadám snad jako člověk bez peněz?“ pokládám mu vstřícnou otázku.

„To ne,“ usmívá se lékař, který si až teď všiml mých zlatých hodinek.

Sestra mne vyzbrojuje plastovou zkumavkou a dává mi instrukce co a jak. Jdu na WC a snažím se vymočit. Nedaří se to. Stojím tam jako exhibicionista, zpocený, s kalhotami na půl žerdi a zkumavkou v ruce, zírám do mísy a pokouším ze sebe vytlačit zbytky tekutiny.

„Neměl jsi ráno chodit na záchod, blbče,“ nadávám si v duchu.

 Konečně je zkumavka téměř plná. Umývám si ruce a nesu drahocenný sběr sestře. Ta mi ještě nabírá krev a jsem volný.

 

Druhý den přesně v pravé poledne vstupuji do již známé chodby, pak do ordinace.

„Blahopřeji," říká doktor. „Nic závadného nemáte, jste zdráv.“

A předává mi potvrzení s krásným razítkem. Tato čtvrtka křídového papíru si zaslouží rámeček a pověsit na zeď – natolik má hezký design.

„Já to přece vím,“ odpověděl jsem suverénně, „ale stejně vám děkuji.“

 

Dva dny nosím potvrzení s sebou, a ne a ne ho předložit své krásné vytoužené a vyvolené. Třetí večer se konečně odhodlávám a ještě ve dveřích jí podávám tuhle propustku do ráje.

„Co to má být?“ diví se, jakoby snad zapomněla, jakýmže delikátním úkolem mne pověřila pod výhrůžkou celibátu.

„Potvrzení, jak jsi chtěla.“

„Ukaž?!“

Pozorně čte. Prohlíží si razítko. Znovu se vrací na začátek. Rty, po kterých tak toužím, se pohybují, když očima prochází seznam nemoci, které nemám: AIDS, hepatitida, syfilis... Pak aniž by zvedla oči, ptá se:

„Co ti brali?“

„Krev a moč,“ sděluji bodře.

Ale hlava mi zase podivně brní. Bubnují v ní kladívka. Co to na mne zase šije…

„A výtěr?“

„Jaký výtěr?“ nechápu.

„Z předkožky," vysvětluje bez uzardění. „Odtud berou výtěr k testování.“

Kladívka v zátylku bubnují o sto šest.

 „Výtěr mi, nevím proč, nedělali,“ přiznávám. „Jen si ale řekni, která přesně nemoc tě zajímá a která není v seznamu. Já tam půjdu znovu, žádný problém. Výtěr není nemoc. Stačí říct.“

„Není třeba,“ ještě jednou očima přejede seznam. „Jen jsem slyšela, že na něco se ještě dělá i výtěr. Pro jakési testy. Ale když ti jej nebrali, znamená to, že není třeba. Díky, že jsi to přinesl.“

„Potěšení je na mé straně,“ snažím se vtipkovat.  „Tak tedy můžeme být konečně spolu? V posteli, abych byl přesný. Ne v kuchyni nebo na chodbě. A nejlépe - bez oblečení.“

Moje milovaná se na mě zamyšleně dívá. A pak náhle uvede datum. Za deset dní.

„Máma si vezme Alenku na týden. A ty můžeš zůstat u mě. Ted se však rozloučíme.“

 

A tlačí mě na chodbu. Vracím se domů dobře známou cestou. Jedu téměř poslepu. Ale již s nadějí, že po těch deseti dnech nebudu muset nikam jezdit. Konejším sám sebe, vydrž, vždyť tě konečně čeká náruč milované ženy. A bude nám skvěle...

 

Deset dní uběhlo jako voda. Přijela její maminka, která si dle slibu vzala „naší“ Alenku. Při loučení jsem ji políbil na malý nosánek a slíbil, že ji po týdnu uvítám na nádraží. A půjdeme se podívat na svatého Václava na koni. A na zmrzku…

Pak odjely a my zůstali spolu.

Moje dosud platonická láska připravila večeři, pak jsme popíjeli čaj. Poté jsem se iniciativně pustil do nádobí. Koutkem oka jsem postřehl, že odešla do koupelny. Pak neviditelným stínem proklouzla do ložnice. Bytem se rozprostřelo ticho. Utřel jsem umyté nádobí. Pečlivě uklidil stůl. Dokonce jsem vrátil cukřenku do kuchyňské linky, kam patřila. Všechno je na svých místech. A v posteli na mě čeká moje láska. Jdu do ložnice. Noční lampička vytváří příjemné přítmí. V jejím odlesku se skví její obličej na polštáři.

„Kde se loudáš?“ usmívá se. „Už se nemohu dočkat.“

Usedávám na okraj postele, beru ji za ruku. Za ruku, kterou jsem líbal nesčetněkrát. Hladím ji, prohlížím si známou tvář. Chci říci něco hezkého, milého, laskavého, ale z ničeho nic plácnu něco zcela jiného. Co by mě před okamžikem ani nenapadlo.

„Hele, a potvrzení máš?“

Ticho. Mlčení. Obličej na polštáři žulovatí. A na hlavu mi znovu začínají bubnovat kladívka.

„Cožééé?!“

„Jestli máš potvrzení,“ ptám se, přičemž se přiblble usmívám a cítím, jak se mi do zátylku zarývá bolest. „Protože já jsem ho přinesl. A co ty?“

Odpovědí mi bylo tíživé ticho. Najednou vymrští ruku a zaječí:

„Ven! Okamžitě vypadni!“

Kde se v té něžné bytosti bere tolik hysterie, napadlo mě, když nepřestávala.

„Ty mizero! Říkám ti zmiz! Nebo zavolám policii a řeknu, že jsi mě chtěl znásilnit. Táhni!“

Sbírám si spodky i svršky a pomalu couvám k východu z ložnice. V předsíni si beru svoji bundu a boty, ale oblékám se až na chodbě, když za mnou definitivně zaklapnou dveře jejího bytu. Tiše vycházím z domu a nasedám do auta. Startuji a vracím se po známé trase. Vzpomínám na holčičku se jménem Alenka.

„Promiň, maličká,“ šeptají mé rty. „Nestanu se tvým tátou… Protože tvoje máma je hloupá husa.“

 

 

2017. ВСЕ ПРАВА ЗАЩИЩЕНЫ