ŽÍZEŇ JE VELIKÁ
Ve válce je nejlepším lékem na stres vodka. Běžná, o síle 40 stupňů. Ta, kterou vynalezl Mendělejev.
Vodky ovšem někdy bývá málo. Dokonce nejenom někdy, ale většinou.
V době míru si lze odskočit do večerky nebo zaklepat na souseda. Co si však počít, když trčíte na kontrolním stanovišti ve Staroprůmyslové čtvrti a venku je tma jako v pytli?
A vodka chybí, bylo jí tak málo… Jen podnítila žízeň.
Tehdy se v chytrých hlavičkách mladých důstojníků zrodil geniální nápad vypravit se pro vodku na druhý konec města. Tím spíše, že peníze na to byly a měli i adresu chlápka, který s vodkou obchoduje.
Ulice Rudého října, dům č. 7, byt č. 14. Druhý vchod. Mělo to však háček. Jeden, zato vážný. Bylo to ve městě, které se jmenovalo Groznyj. A psal se rok 2002. Válečný rok.
Čtyři důstojníci se rozhodli losovat. Vzali čtyři zápalky, tři dlouhé a jednu ulomenou. Tu si na první pokus vytáhl Vladík, měl tedy zůstat na kontrolním stanovišti velet mužstvu. Na Vadima, Valentina a Sergeje zbyly dlouhé zápalky. To znamenalo ortel – musejí jet pro vodku.
Odešli za řidičem obrněného transportéru, četařem Makarovem. Dlel na svém pracovišti. Čili točil se kolem ótéčka. Připevňoval ke světlometům reprobedny značky Vega. Modrou lepicí páskou.
„Co to vyvádíš?“ zeptal se překvapený Sergej.
„Dělám muziku, soudruhu nadporučíku,“ oznámil Makarov, „vždyť stojíme na místě. Tak jsem magnetofon napojil na baterku. Ráno budeme poslouchat písničky.“
„Hele, Edisone, poslouchat se bude dnes,“ zapojil se do rozhovoru Vadim, „máme namířeno do města. Bedýnky ti neupadnou?“
„Dejte mi ještě 10 minut, ať to vše propojím,“ řekl Makarov, „a můžeme vyrazit.“
„Dělej, brácho, připojuj,“ odsouhlasil mu Vadim prosbu, „máme hroznou žízeň. Musíme jet.“
Makarov ještě chvíli zápasil s reproduktory. Pro sichr je přivázal i provazy. Napojil na zesilovač a ke zjevně opotřebovanému přehrávači stejné značky Vega. A jak slíbil, přesně za 10 minut nastartoval motor.
Tři mladí důstojníci vlezli do OT. Valentin se posadil vedle řidiče. Ostatní se nastěhovali do oddělení pro osádku. Motor těžkého stroje zavyl. Vyjeli na silnici. Rozměrné reprobedny částečně zakrývaly světlomety, takže se muselo jet téměř poslepu.
„Hoď tam muziku,“ plácnul Valentin řidiče na rameno.
„Soudruhu poručíku,“ zařval v odpověď Makarov ve snaze překřičet hluk motoru, „kazety jsem zapomněl na stanovišti. Mám jen jednu. Tu, co byla v přehrávači.“
„To máš fuk,“ mávl rukou Valentin.
A Makarov tedy spustil. Z reproduktorů, nakřivo přivázaných k předku bojového vozidla, se najednou ozval huronský řev, přehlušující rámus motoru a vůbec veškeré zvuky: „Pobij čerty, zachraňRusko!“
„Trefa!!!“ nadšeně zvolal Valentin. „Zbožňuji Korozi Kovu! To je naše kapela.“
Železný obr se beze spěchu pohyboval ulicemi a otřásal okolí tvrdým rockem. Domy však zůstávaly zatemněné a mlčenlivé. Jen ozvěna odpovídala čtyřem odvážlivcům, kteří se vypravili za ohnivým nápojem do města. Hrozivého města s odpovídajícím názvem.
Vadim vytáhl mapu. Stroj se houpal na četných výmolech. Při světle baterky se důstojníci snažili najít nejlepší cestu. Nenašli ji. A nebylo se koho zeptat.
Na jedné křižovatce Makarov spatřil jakési světlo a prudce odbočil vpravo. Hned za domem, ve dvoře, plápolal oheň. U ohně dvě ztuhlé postavy.
Ótéčko se s trhnutím zastavilo.
„Musíme se zeptat na cestu,“ zařval Valentin. „Vypni motor. A hudbu na chvilku taky.“
Motor ztichl. Divoký zpěv byl přerušen na vysoké notě. Ti dva u ohně se ani nepohnuli.
Otevřela se zadní dvířka obrněného vozu. Vypadli z nich Sergej a Vadim. Sergej zůstal stát vedle mašiny. Vadim se přiblížil ke dvěma postavám u ohně. Vyklubali se z nich dva mladí kluci v černých bundách. Jeden z nich byl tmavší, druhý zrzavý. Odhadem jim bylo16 až 18 let. Ale už vousatí, i když to vypadalo, jako by se jenom dlouho neholili. Na ramenou jim visely samopaly. Překvapeně civěli na Vadima.
Ten pozdravil:
„Nazdar, chlapci!“
„Dobrý den,“ odpověděl jeden z kluků.
„Nějak jsme zabloudili,“ pokračoval Vadim, „sjeli jsme z cesty. Jak se dostaneme na ulici Rudého října? Barák číslo 7.“
Pauza. Jeden z kluků sundal samopal a přehodil si ho na druhé rameno. Vadim zase narovnal svůj samopal pověšený za zády. Za ním vedle ótéčka se objevil plamínek: Sergej si zapálil cigaretu.
„Jedete za Musou? Kvůli vodce?“ zeptal se hlubokým hlasem druhý kluk, ten zrzavý. Jeho hlas nešel dohromady s puberťáckým zjevem a dětským obličejem posetým pihami.
„Za ním, za dobrodincem,“ přikývl Vadim, „kvůli vodce. Nějak nám došla.“
Alkohol z něho začal rychle vyprchávat. Mizel v černé noci. Najednou se ptal sám sebe, co on, ruský důstojník, dělá v noci se dvěma ozbrojenci u jejich ohně…
„Špatně jste odbočili,“ řekl zrzavý, „musíte projet dvě čtvrti a odbočit ještě jednou vpravo. Pokračovat až do parku. A pak doleva a rovně. Než uvidíte hotel. Trčí tam jako svíčka. A Musa má na domě naproti číslo.“
„Díky,“ poděkoval klukům Vadim, „pochopil jsem. Dvě čtvrti, vpravo a do parku. A pak do hotelu.“
Udělal dva kroky zpět, potom se otočil a pomalu se vydal ke svému transportéru.
„Hej, počkejte,“ ozvalo se zezadu.
Vadim se zastavil. Pot se mu řinul po krku. Dlaně se mu taky zpotily. Zvolna se obrátil.
Zrzek se přiblížil k Vadimovi.
„Nebyla by cigaretka?“ zeptal se rozpačitě.
„Byla,“ odvětil Vadim.
Vytáhl z kapsy krabičku cigaret. Neposlušnými prsty ji otevřel. Vytřepal tři kusy a podal je zrzavému.
„Tu máš, zakuř si, ať ti zdraví slouží. A dávej na sebe pozor.“
„Děkuju,“ odpověděl zrzavý. „Taky se opatrujte.“
A pohlédl mu zpříma do očí. Rychle. A tvrdě. Vadim se usmál.
Oba se otočili téměř současně a vykročili. Jeden k ohni. Druhý k ótéčku. Sergej už vlezl dovnitř.
Vadim ho následoval. Vysvětlil Makarovovi cestu. Ten odkýval, že rozumí. Nastartoval motor a zapnul hudbu. Nad ztichlým městem zazněl hit Russian Vodka.
„Zase trefa!!!“ zařval štěstím bez sebe Valentin. „Muzika nás vede. Jedem!“
A jeli. Ti dva u ohně zůstali. Po pár minutách se k nim z protějšího zničeného domu připojil třetí. Zrzek rozdal všem cigarety. Připálili si.
„Proč jsi nestřílel?“ zeptal se ten tmavší třetího. „Mohl jsi dostat toho, co se ptal na cestu. A toho, co kouřil venku.“
„Mohl,“ odpověděl místo třetího zrzek, schovávaje cigaretu v dlani. „Jenže v následující chvíli by oni dostali nás. A vůbec, chovali se nějak velmi sebejistě. Jako by byli doma.“
„To nebude jen tak,“ ozval se znovu tmavší.
„Jsou s tím koncertem slyšet na tři kilometry,“ řekl zamyšleně zrzavý. „Třeba schválně varují, že jedou. Ďáblové.“
A odhodil nedopalek cigarety do ohně.
Ďáblové mezitím dojeli do parku. Odtud po nich vypálili salvu ze samopalu. Ale střely prosvištěly nad strojem, aniž by se dotkly pancéřování. Obrněný transportér se ani nezastavil, odbočil doleva a vydal se směrem k hotelu Severní. Další písnička hřměla ostošest po okolí. Z mraků vykoukl měsíc. Nakousnutý, leč poskytoval v tomto temném městě alespoň nějaké to světlo.
Přijeli na ulici Rudého října. Valentin, který již dříve Musu opakovaně navštěvoval, i když to bylo ve dne, se konečně zorientoval a jal se navigovat. Dojeli až ke vchodu. Vypnuli motor. Zastavili muziku. Bylo ticho. Jen kdesi stranou zaznívalo jakési šustění a zvuky. A ještě vítr.
Valentin se vysoukal vrchním poklopem z kabiny. Ohlédl se a zmizel ve vchodu. Sergej vylezl za ním v závěsu, opřel se o zeď domu a okamžitě si zapálil cigaretu.
V opuštěném hotelu naproti čečenský snajpr zachytil kouřícího Sergeje hledáčkem zaměřovače. Zaváhal. Přitáhl k sobě mikrovysílačku. Něco do ní zašeptal. Vysílačka mlčela, mlčela a pak najednou promluvila: „Nestřílet!“
„Proč?“ neskrýval překvapení snajpr. „Mám je jako na dlani. Jeden kouří a druhý vešel do domu. Jakmile vyjde ven, sundám ho taky.“
„Nestřílej,“ zopakovala vysílačka, „je to návnada. Speciálně nasazená s hudbou. Za nimi jde zvláštní jednotka.“
Snajpra nepříjemně bodlo u srdce. Chtělo se mu pít. Vytáhl polní láhev s vodou, párkrát si hltl. Vytáhl dalekohled a začal prohlížet okolní dvory. Zdálo se, že všude je klid.
„Vážně mají krytí?“ zeptal se vysílačky.
„Co si myslíš ty?“ odpověděli z vysílačky. „Copak se normální člověk bude špacírovat v noci přes celé město a hrát přitom na kytaru?“
„Nebude,“ odpověděl snajpr.
„Tak nestřílej,“ rozhodla vysílačka, „nech si to na potom.“
„Dobře,“ řekl snajpr a odložil pušku stranou.
V té době již Valentin nakoupil od Musy vodku. Vyšel na chodník. Vlezl do ótéčka. Za ním se dovnitřnasoukal i Sergej.
Uzavřeli poklopy. Otevřeli láhev. Vytáhli pohárky na jedno použití.
„Měli bychom nalít taky řidiči,“ navrhl Vadim.
Nalili řidiči.
„Jak ti říkají, Edisone?“ zeptal se Valentin.
„Oleg,“ odpověděl seržant.
Vypili. Zajedli chlebem, který se našel u řidiče. Nastartovali a vyjeli.
„Proč se nehraje?“ zeptal se Sergej.
„Musa mne požádal, abychom nedělali hluk. Soused má malé dítě, prý se může vzbudit,“ vysvětlil Valentin.
Odjeli o pár bloků dál. Znovu spustili Korozi Kovu.
Na kontrolní stanoviště dojeli bez komplikací. Dokonce ani nezabloudili.
Po příjezdu dorazili přivezenou vodku spolu s Vladimírem, který prozatím velel místo nich. K ránu usnuli.
Když se probudili, zjistili, že na stanovišti řádí načalstvo s prověrkou. To totiž z odposlechu čečenských bojovníků zjistilo, že městem v noci kroužil OT, který děsil civilisty metalovou muzikou.
Velitel pluku chrlil nadávky a kopal do prázdných lahví, jež po pijatice zapomněli vyhodit. Slíbil je poslat před tribunál a chytal se za srdce.
Pak se unavil. Dal si čaj a nahlásil štábu zprávu o zpravodajské operaci provedené v noci.
Ze štábu chtěli vědět jména účastníků výpadu.
Poslali jim to a nezapomněli ani na četaře Makarova.
Ze štábu oznámili, že všichni budou navrženi na vyznamenání. Za projevené hrdinství a odvahu.
Velitel pluku si dal další čaj. Uklidnil se.
Nařídil odstranit z OT reprobedny.
Slíbil, že osobně zastřelí každého, kdo by se v noci znovu vydal do města.
„Zbyla ještě nějaká vodka?“ zeptal se důstojníků.
„Nikoliv, soudruhu veliteli!“ odtušil Vadim. „Ale můžeme tam vyrazit. Adresu známe. Je to výborná vodka.“
„Vyrazit? Ty vole, že já ti jednu vrazím,“ napřáhl se velitel, před chvílí už zdánlivě klidný. „Já ti takovou vrazím, že tě vlastní matka nepozná. Blbci jedni…“
A odjel do štábu. Vyplňovat formuláře pro vyznamenání čtyř svých podřízených.
O několik měsíců později jim v Mozdoku během slavnostního ceremoniálu připnuli na hruď stříbrné medaile Za statečnost.
A řidič Makarov dostal navíc opušťák.
(Z ruštiny přeložil Andrej Fozikoš)
