HODINKY

HODINKY

Uviděl tyhle hodinky v úterý, když na ni čekal po práci. Uviděl, a okamžitě ho napadlo: měl bych je koupit. A obdarovat ji. Protože na schůzky chodí pozdě. Pořád. Jako dnes.

Už plných dvacet minut podupává vedle této výlohy a ona stále nejde. Bylo by potřeba pořídit si normální zimní boty. Vždyť peníze na to má. Jelikož v těchto tenkých polobotkách člověk dlouho venku nevydrží. Je zima. Ani vlněné ponožky nepomáhají. Takže se zítra seberu, pomyslel si, a o polední přestávce skočím někam a koupím si jiné. Pořádné. Abych mohl klidně stát a čekat na svou milovanou.

Ovšem hodinky, to se musí uznat, jsou pěkné. Určitě se jí budou líbit. Kolik tak asi mohou stát?

Zazvonil mobil.

 „Promiň, opozdím se o půl hoďky. Zdrželi mě. Běž se zatím někam ohřát. Pak dorazím a zahřeju tě sama… Platí?“

„Samozřejmě, cukroušku. Čekám.“

Od jejího příslibu se mu udělalo tepleji. Oklepal sníh ze svého podzimního obutí a vešel do zlatnictví.

„Prosím vás, slečno, ukažte mi tyhle hodinky. Jako  jsou  ve výloze. Kolik stojí? Co že? Nejsou zrovna levné... No jo, švýcarské… tak to ano, je to dobrá cena. Jo-jo…“

Zapnul v hlavě kalkulačku. Na zimní boty ještě zbyde. No, když  už se rozhodl rozšoupnout, tak ať to stojí za to…

„Já si je vezmu. Můžete mi je zabalit jako dárek? Ještě tohle: nejsou to ty z výlohy? Výborně. Kolik jich vlastně máte? Pouze dva kousky? No to je vynikající. Téměř exkluzivní koupě.“

Zaplatil. Jeho výplata se rázem zmenšila o polovinu. Prodavačka zabalila hodinky a podala mu je. V tom ji spatřil za sklem výlohy. Půl hodina ještě neuplynula a ona je už tady. Překvapení se nekoná. Takže vyšel na ulici, objal ji a podal dívce krabičku. Začala ho popohánět: jdeme rychle k tobě, kávu oželíme, chci se podívat, co je uvnitř. Když byli v bytě, otevřela úhledný balíček a radostí téměř ztratila řeč.

„To je pro mě? Tyhle hodinky jsi mi daroval? Bože, ty jsou krásné...“

Na očích se jí objevily slzy. Běhal kolem ní a nevěděl, co má dělat. Pak ji objal a dlouho poslouchal její zajíkavé vyprávění o tom, že jí nikdo nikdy nic podobného nedal. Konejšivě ji hladil po hlavě a myslel na to, že ji musí hýčkat. Dárky. Pozorností. Zaslouží si to. Je hodná.

Ona se pak celý večer a následující také nemohla dárku nabažit. Navlékala si hodinky na ruku a zase je sundávala. Neustále kontrolovala čas. Studovala ciferník a zlatá srdíčka na něm. „Budu se na ně dívat a myslet na tebe,“ slibovala.

Hned druhý den chtěl jít pro ty boty, ale kolega mu to vymluvil. Slíbil, že ho o dva-tři dny později odveze do jakéhosi špičkového obchodu s obuví. Když prý boty, tak pořádné. Aby se nožičky měly. A ne jen aby se něčím přikryly. Domluvili se na sobotu.

Ale v pátek ráno mu zavolala. Do práce.

„Miláčku, zapomněla jsem u tebe ty hodinky. Řemínek se rozepnul a sklouzly mi z ruky. Na gauči, snad. Že se po nich večer poohlédneš?

„To se ví, samozřejmě. Určitě se tam válí.“

Ale on si s fotografickou přesností pamatoval, že odcházela s hodinkami. Měla je na ruce. Byly tam, i když nasedala do taxíku. Ví to jistě, jelikož se od ní nakazil tím, jak neustále pozorovala hezkou švýcarskou hračku. Slušela jí.

Po obědě požádal, aby ho vedoucí pustil dřív z práce, a jel domů. Pro všechny případy prohledal gauč a pak i celý byt. Hodinky nikde. Posadil se a chvíli přemýšlel. Zdá se, že spadly v taxíku. Nebo na ulici. V bytě určitě nebyly.

Co teď? Vždyť bude zklamná. Je jako dítě, byla hodinkami  přímo nadšená..

Oblékl se. Vyšel na ulici a spěchal k známému zlatnictví. Byla tam stejná prodavačka. Poznala ho.

„Kupoval  jsem si u vás hodinky.. Tyhle, co leží ve výloze. Jsou poslední? Další nemáte? Tak já si je vezmu. Ano, ano, já je nakládám. Do octa. Ne, díky, dárkové balení není nutné. Jen mi k nim přidělejte spolehlivější řemínek, to je vše.“

Vzal hodinky a klusal  domů. Má přijít každou chvíli. Objeví se a on jako by nic vytáhne hodinky a řekne, že si lebedily pod gaučem. A že jí k nim dal nový řemínek, spolehlivější. Aby se už neztratily. A ona bude šťastná, že se dárek našel. A nové boty? Ať se jdou klouzat, obrazně řečeno. V polobotkách přetrpí. Tím spíše, že se blíží jaro...

On tehdy nevěděl, že o několik let později se jeho manželka pustí do třídění starých lejster. Najednou přijde k němu a zmateně se ho zeptá:

„Vzpomínáš, jak jsi mi  daroval hodinky, ty hezké, švýcarské? Beru si je vždy na naše výročí. Nemohu pochopit, proč na jedny a tytéž hodinky máme dva záruční listy a dva paragony? Jen data se neshodují. Rozdíl činí tři dny.“

 

 

 

 

.

 

 

 

2017. ВСЕ ПРАВА ЗАЩИЩЕНЫ