DVOJČATA

Milí rodičové,

tento příběh by bylo nejlépe číst svým dětem na noc. Každý večer jednu kapitolu. Ne vice, ale ani méně.

Jak prokázali britští vědci, po přečtení této pohádky se dětem zdají dobré a krásné sny.

Čtěte beze spěchu. Potichu, ale s patřičnou intonací a výrazem.

A nezapomeňte políbit své dítě, až usne.

 

DVOJČATA

 

Ala se probudila kvůli tomu, že ji kdosi sáhl na čelo. Po pravdě řečeno, ani nesáhl, jen se čela zlehka dotkl. Nebo nedotkl. Jen vedle něj něco proplulo.

„Kdo je to?“ zeptala se Ala.

“Dobré ráno,” uslyšela odpověď, “to jsem já, tvůj starší bratr. Jmenuji se Saša.“

Vlastně to neuslyšela. Jen pocítila. Hlas jí zazníval v hlavě. Tichý, ale zřetelný a srozumitelný.

“Páni, to je nádhera!” nadšeně zvolala Ala. „Ještě jsem se nenarodila a už mám bratra.”

 “Narodíme se spolu,” odpověděl Saša. “Jsme oba u maminky v bříšku.”

Ala se zamyslela.

“A proč jsi teda starší,” zeptala se nakonec, „když se narodíme současně?”

“Protože bratr je vždycky starší,” zdůvodňoval Saša. „Někdo by přece měl být starší, aby toho mladšího ochraňoval. Takže budu to já a budu tě chránit.“

„No dobře,” souhlasila Ala, „chraň mě. Nejsem proti.“

„Kromě toho, já jsem o pár gramů těžší, než jsi ty,“ po chvíli mlčení dodal Saša.

„Jak to víš?“ zajímala se Ala.

„Na SONO to říkali, včera ráno,“ řekl Saša. „Ty celou dobu spíš. A já poslouchám, co se o nás povídá.”

„Kdo o nás povídá?“ vystrašila se Ala.

„Rodiče,“ blahosklonně odpověděl Saša, „máma a táta.”

„Kdo to je: máma a táta?“ zajímala se Ala.

 

 

 

„Máma,“ začal trpělivě vysvětlovat Saša, „to je ta, v níž jsme teď uvnitř. V bříšku. To ona nás chrání a krmí. Ona s námi mluví. Muselas ji slyšet.”

„Jo-jo,“ zamávala ručičkami Ala, „já ji slyším, zpívá nám písničky a vypráví, jak jsme báječní. Ale občas mluví ještě někdo. Jakoby z dálky. Ale hlas má hrubší.”

„Tak to je táta, “pokračoval ve vysvětlování Saša, „ten nás taky chrání a miluje. Oni nám ještě neustále pouští klasickou hudbu. Slyšíš ji také?

„Slyším,“ odpověděla Ala, „už jsem si na ni zvykla.“

„To oni nás učí rozumět tomu, co je hezké,“ řekl Saša. „Já mám k hudbě kladný vztah. Třeba Mozart se mi moc líbí. Ale když ti jednu a tutéž sonátu čtyři hodiny pouštějí jako kolovrátek, i ten Mozart se znechutí.“

„Neměli bychom jim o tom říct?“ opatrně navrhla Ala.

„Jednou jsem se pokusil nohou zaklepat,“ povzdechl si Saša, “ale maminka zneklidněla. Pomyslela si, že s námi něco není v pořádku. Takže se je snažím šetřit, aby se nerozčilovali. Vždyť oni nás milují.”

„Co znamená milovat?“ zeptala se Ala.

Saša přemýšlel.

„Milovat, to je, když je ti dobře z toho, že někoho ve svém životě máš,” nakonec odpověděl, „a ten někdo je ti drahý a blízký.”

„A kdo nás víc miluje?“ opět se ptala Ala. „Máma nebo táta?”

Saša se opět zamyslel.

„Oba nás moc milují,“ odpověděl pak, „ale každý jinak. Tady měřítko více nebo méně neplatí.“

„Tak to je jedno,“ souhlasila Ala, „hlavní je, že milují. A proč já se jmenuji Ala, a ty Saša?”

„Jde o to, že si jméno vymysleli okamžitě, když se dozvěděli, že se jim někdo narodí,“ začal vyprávět Saša, „ale nevěděli, kdo to bude: chlapeček nebo holčička. Pro chlapce zvolili jméno Alexandr. Nebo Alexandra, kdyby to byla holka. A pak se ukázalo, že jsme tady dva: Alexandr i Alexandra. Proto, aby se to nepletlo, já jsem Saša, a tobě začaly říkat zkráceně – Ala.”

„Teď to chápu,” řekla Ala, „a když se narodíme, co budeme dělat?”

„Jak to co?“ překvapeně se zeptal Saša. „Budeme růst a poznávat svět. Tam venku, za máminým bříškem je celý svět. Velký a krásný.“

 

„Sláva!” nadšeně zvolala Ala, „Pojďme ho rychleji poznávat. Když je tak krásný...”

„Počkej, nač ten kvap,“ zarazil sestru bratr. „Všechno má svůj čas. Musíme zpočátku povyrůst, zesílit a narodit se.”

„Aha, takhle je to,“ Ala byla očividně zklamaná, „a já jsem chtěla co nejdříve. Nešlo by to, abychom se narodili už teď, nač čekat?”

„Ty jsi ale pospíchálek,“ naštval se Saša, „teď to nejde. Musíme uvnitř maminky zesílit. Až pak se můžeme narodil. Říkal jsem ti, všechno má svůj čas. Když se to uspíší, bylo by to jen horší.”

„Ráda bych viděla svět,“ špitla Ala, „vždyť je tak krásný, sám jsi to říkal. Opravdu nelze něco vymyslet?“

Saša mlčel. Překulil se z boku na bok. Ala pocítila, jak někdo položil dlaň na mámino bříško. Pohladil ho. Saša se najednou potichu ozval:

„Je možné zapnout fantazii a poznávat svět již nyní.“

„To je báječné!” zaradovala se Ala, „a jak se to zapíná, ta fantazie?”

„Hovoří o ní rodiče, když si představují, co děláme a jak vypadáme,“ řekl Saša.  „Zapínají svou fantazii nebo představivost a vidí nás, jako kdybychom   se již narodili. Zvláště dobře se jim to prý daří ve spánku.”

„Tak pojďme spát,“ řekla Ala a zívla si, „jsem už unavená s tebou mluvit a čekat na naše narození. A chci se podívat na ten svět. Jak je krásný a velký.”

„Dobrou noc,“ řekl Saša, „spi a ať se ti zdá svět. Ten, který na nás čeká.”

„Dobrou,“ ozvala se Ala. „Přijď ke mně ve snu. Nemůžeš mě přece nechat v tom světě samotnou.”

„Určitě přijdu,“ slíbil Saša.

Jeho hlas zněl potichu. Sotva slyšitelně.

V tom Ala usnula.

*

Když otevřela oči, zjistila, že stojí na okraji kukuřičného pole. Na sobě měla punčocháče a lehké šatičky s modrými puntíky. Na nohou bílé botasky.

„Hurá!“ zakřičela radostně Ala. „Fantazie se zapnula.”

„Nemusíš tak křičet,“ ozval se hlas vzadu, „nejsem hluchý.“

Ala se otočila. Pár kroků od ní stál chlapec. Byl vysoký jako Ala. Modré džíny a tričko stejné barvy. Baseballová kšiltovka s písmenem S na hlavě. A na nohou měl bílé botasky, na chlup stejné jako ona.

Za chlapcem rostlo několik bříz. A ještě opodál se tyčily čtyři pětipatrové domy.

„Ty jsi Saša,“ domyslela si Ala. „Taky se ti zapnula fantazie, že jo?”

„No ano, zapnula,“ usmál se bratr. „Ty jsi tak legrační...“

„Já nejsem legrační,“ odpověděla Ala, „jsem jen spontánní, jestli víš, co to je… Kam půjdeme? Jakým směrem?”

„Pouze dopředu,“ řekl Saša a ukázal rukou na kukuřičnou džungli. „Půjdeš-li zpět, vrátíš se tam, kdes již byla. A když chceš poznávat nové, musí se jít jen dopředu.“

Kukuřice byla dvakrát nebo dokonce třikrát vyšší než děti. Lehký vítr způsoboval, že se celé zelená pole vlnilo, a zdálo se, že je to nějaký živý tvor, stojící před nimi. Zelený a přívětivý.

Saša udělal pár kroků k Ale a vzal ji za ruku. Spolu přistoupili ke kukuřici. Stála před nimi v rovných řadách a šustila.

„Jdi za mnou,“ řekl Saša sestře, „vedle sebe se do jednoho řádku nevejdeme.”

„Nechci jít za tebou,” namítla Ala, „neuvidím, co je před námi. Uvidím jen tvá záda. A já chci vidět něco nového.”

„Dobře,“ souhlasil Saša, „půjdu vedle, v sousedním řádku. Ale neztrať se mi.”

Udělal krok stranou. Rozhrnul listy kukuřice a zmizel v porostu.

Ala z ničeho nic nejprve povyskočila a pak stejně jako bratr, vkročila do kukuřičného království.

Uvnitř kukuřičného pole vládlo pološero a vonělo zemí. Na úrovni očí na některých stvolech trčely zatím nezralé kukuřiční palice. Dolní listy byly seschlé a šustily, když se jich dotýkali nohama.

Vzdálenost mezi řadami byla úzká. Ala v chůzi odhrnovala listy rukama. Někde vedle šustěly kroky Saši.

Když se ruce unavili, Ala se naklonila dopředu, aby nenarážela na palice a ostré listy. Později klesla na kolena a lezla dopředu po čtyřech.

Tak to bylo mnohem rychlejší. Saša zůstal vzadu.

Mezi řádky se objevil malý palouček. Několik semen zřejmě nevzklíčilo. Pět nebo šest. A v obrovském, kukuřičném poli vznikl menši prázdný plácek. Byl zarostlý nízkou trávou. A nad ním svítilo slunce.

Ala vylezla na tento palouček a téměř narazila nosem na čenich Lišáčka.

Oba ztuhli a na pár okamžiků se jim zastavil dech.

 

Lišáček byl ryšavý. Jen čenich měl černý a vlhký. Po obou stranách měl fousky. Trojúhelníkové uši trčely nad nataženou hlavou. Jeho oči vypadaly jako malé korálky. Chytré a hravé.

„Teda!“ vydechla Ala. „Takhle tedy vypadá liška…”

Lišáček očichal Alinu tvář a kýchnul.

Na palouček konečně dorazil i Saša. Najednou tam bylo těsno.

„Neubližuje ti?“ zeptal se Aly.

„Obecně vzato, při setkání bývá zvykem pozdravit,“ ozval se místo Aly Lišáček.

Hlas měl jasný a klidný.

„Promiňte,“ zrudla Ala, “Dobrý den. Jak se vám vede?”

„Dobrý den,“ zopakoval po ní Saša.

„I vám přeji dobrý den,“ odpověděl jim Lišáček. „Ano, já jsem liška, přesněji řečeno lišák. Můžete mi říkat Lišáček. A vede se mi skvěle. Dnes poznávám svět.”

„To je ale náhoda!” zatleskala rukama Ala. „My s bratrem taky poznáváme svět. Silou fantazie.”

„A kdo jste vy?“ Lišáček znovu důkladně očichal děti. „Nejste náhodou zajíčci?”

„Ne,“ odpověděl Saša, „nejsme zajíčci. Jsme bratr a sestra. Brzy se máme narodit.”

„Tak to znamená dvojčata,“ pokýval Lišáček s chytrým výrazem ve tváři. „A zajíčky jste nepotkali? Máma mi o nich hodně vyprávěla, ale ještě jsem je nespatřil.“

„Nepotkali,” řekla Ala, „ale doufám, že je někde uvidíme. Stejně jako tebe. Půjdeš s námi?”

„A kam?“ otázkou na otázku odpověděl Lišáček.

„Tam,“ Ala mávla rukou ve směru, odkud zřejmě přišel Lišáček.

„Už jsem tam byl,” řekl Lišáček, „tam je les.”

„A co je to les?“ zeptal se Saša.

Lišáček se na chvíli zamyslel. Když myslel, směšně se mu pohybovala špička čenichu.

„Les, to je pole,” řekl konečně, „jen místo kukuřice tam rostou stromy. A ještě v lese mám kamaráda”

„Kamarády se mají navštěvovat,” rezolutně prohlásila Ala. „Pojď s námi. Ty se podíváš za kamarádem a my si prohlídneme les.”

„A vy taky budete mými kamarády?“ zeptal se Lišáček.

„Ano,“ odpověděla Ala, „a pokud se spřátelíme, budeme přátelé.”

„Skvělé,“ řekl Lišáček. „A jaký je rozdíl mezi kamarádem a přítelem?“

Otočil se a zmizel v houští kukuřice. Ala ho následovala. Cestu jí ukazoval chlupatý ohnivý ocas. Vzadu supěl námahou Saša.

“Kamarád je ten, s kým se znáš,“ poučovala Ala ocas, “a přítel je něco jako kdybys to byl ty sám. Kousek tebe. Přítel je ten, kdo ti rozumí, a komu rozumíš ty.”

„To se mi líbí,” houpal se před jejím nosem zrzavý ocas, „to je skvělé, když tě někdo chápe.”

Kukuřice náhle skončila. Děti a Lišáček vyšly k lesu. Začínal hned za polem. Jen úzký, trávou porostlý pruh je odděloval od sebe. Kukuřičný les a pole ze stromů.

Ala zvedla hlavu. Nahoře byly větvičky a listy. A mezi nimi se modralo nebe.

„Jdete, dvojčata?“ Lišáček již vykukoval z poza nejbližšího stromu a tázavě se díval na děti.

„Jdeme,“ Saša vzal Alu za ruku a zamířil k Lišáčkovi.

V lese bylo větší šero než na poli. Z tohoto důvodu se děti zpočátku necítily nejlíp. Ale zrzek Lišáček žádné obavy neměl. Pomalu utíkal úzkou, sotva znatelnou pěšinkou mezi stromy a jen občas se ohlížel na Sašu a Alu.

Vedle jakéhosi vyvráceného starého stromu se Lišáček zastavil a posadil se. Nasál čenichem vzduch.

„Byl tady,” řekl.

„Kdo?“ nepochopil Saša.

 „Můj kamarád,” odpověděl Lišáček. „Ten, co není zajíček. Byl tu ještě před hodinou. Někam odešel.”

„No tohle,“ projevila Ala své rozladění, „přijdeme k tvému kamarádovi na návštěvu, chceme se s ním spřátelit a on je pryč.“

„Daleko určitě neodešel,“ řekl Lišáček, „má krátké nohy. Mě ještě žádný kamarád jen tak neopustil.”

„A kolikpak kamarádů vůbec máš?“ s ironií se zeptal Saša.

„Tenhle je první,“ odvětil Lišáček, „právě proto si ho cením. Že je první.”

Lišáček nasadil soustředěný výraz a jal se očichávat trávu poblíž spadlého stromu. Udělal kolem něho kolečko. Nejprve ve směru pohybu hodinových ručiček, pak proti směru. Ustoupil stranou. Posadil se vedle keře hlohu.

„Vylez,“ řekl Lišáček, „našel jsem tě, už se nemusíš schovávat.“

Z křoví se vykutálela koule s bodlinami. Vykutálela a zastavila se.

Nejprve z bodlin vykoukl čeníšek. Byl stejný jako u Lišáčka, ale mnohem menší.

Poté se objevila ouška. A až pak celá tlamička. Chlupatá a legrační.

„Tak tohle je můj kamarád,” ukázal tlapkou na kouli s bodlinami Lišáček.

„Ahoj!“ řekla koule, „To jsou zajíčci?”

Hlas měl překvapivě hluboký, nízký.

„Ahoj!“ opětovala pozdrav Ala. „Nejsme zajíčci, my jsme dvojčata. Já se jmenuji Ala a tohle je můj bratr Saša. A kdo jsi ty?”

„Já jsem Ježek,“ představila se ostnatá koule.

„Těší nás,“ ozval se Saša, „a proč máš tolik ostnů?”

„To jsou bodliny,“ vysvětlil Ježek. „Chrání mě před nepřáteli.“

„Vždyť je to nepohodlné,“ Saša se dotkl rukou jedné bodliny a hned ucukl, „i tebe to musí píchat. Nebylo by lepší mít mnoho přátel, kteří by tě mohli před nepřáteli chránit?”

„Nemám žádné přátele,“ povzdechl si Ježek, „jsem úplně sám.”

„Jak to sám?“ vykřikla Ala. „A my jsme co, vosk?! Přešli jsme celé pole a kus lesa, abychom se stali tvými přáteli. Od této chvíle máš tři opravdové přátele.”

„Opravdu?“ byl překvapený Ježek. „Skutečné přátele? A tady ten zrzek taky?”

„Mimochodem, mám jméno,“ řekl Lišáček, „a není vůbec důležité, jakou barvu kůže má tvůj přítel. Přítel může mít jakoukoliv barvu. Někdy černou, někdy žlutou, někdy I zrzavou...”

„Může,“ souhlasil Ježek, „ale stejně se mi ten tvůj mazaný ksichtík nelíbí.“

„Jakýpak mazaný?“ urazil se Lišáček. „Vždyť já... Vždyť my, lišky...”

„Není mazaný,“ zapojila se do diskuse Ala, „má ten čumáček prostě protáhlý. Náhodou, je to velmi sympatická tlamička. I barva je nádherná. Zrzavá je vždy v módě. Půjdeš s námi?”

„Má krátké nohy,“ mstivě řekl Lišáček, „bude nás jenom zdržovat.“

„Já bych mohl Ježka nést,“ náhle se přihlásil Saša, „a aby mě nepopíchal, dáme ho do mé kšiltovky, krásně se tam vejde.“

„Výborný nápad,“ zatleskala Ala, „Ježečku, vlez do té čepice.“

Saša sundal z hlavy kšiltovku. Položil ji na zem. Ježek okamžitě do ní vlezl. Chvíli se otáčel, aby si našel vhodnou polohu.

Saša zvedl kšiltovku s Ježkem. Položil ji na levou ohnutou ruku. Ježek vykoukl ven z čepice a šťastně se usmál.

„Moje velikost,“ řekl, „je pro mě jako ušitá. Pohodlná, útulná a nefouká sem.”

Ala se Sašou se spokojeně zasmáli. A dokonce i Lišáček se uchechtl.

Přátelé pokračovali v cestě. Vpředu s kšiltovkou v ruce šel Saša. Z kšiltovky vyčníval Ježkův čeníšek, který se neustále pohyboval jako lokátor ze strany na stranu.

Za Sašou kráčela Ala, prohlížela si okolí a když ji něco zaujalo, zastavovala se. V tom okamžiku do ní narážel Lišáček, uzavírající průvod. Ten taktéž vrtěl hlavou, prohlížeje stromy a keře.

„Promiň,“ pokaždé se omlouval Lišáček, když vrazil do Aly.

Ta však jen mávla vždy rukou a šla dál.

Les se postupně stával světlejší. Zmizely drobné keře. Stromy tu byly větší a vyšší. Stezka širší.

Saša se náhle zastavil. Do něj okamžitě narazila Ala a do ní Lišáček.

„Omlouváme se,“ řekl Lišáček za oba.

„Co se stalo?“ zeptala se Ala.

„Buďte zticha,“ ztlumeným hlasem přikázal Saša. „Slyšíte? Mozart.”

Všichni zmlkli a napnuli sluch.

A skutečně, kdesi daleko, vepředu, zněla známá melodie. Byly to housle. Zvuky se šířily lesem, stoupaly k nebi a mizely tam, v nebeské modři.

„Kupředu,“ vyřkl jediné slovo Ježek, který se vyklonil z kšiltovky tak, že z ní málem vypadl, „vpřed a pouze dopředu.“

Všichni spěchali lesní stezkou za zvuky houslí.

Les se náhle rozestoupil. Jako nedávno kukuřičné pole.

Rozestoupil a vpustil naše cestovatele na lesní mýtinu. Měla oválný tvar a byla porostlá nízkou trávou.

Uprostřed mýtiny rostla stará jabloň. Pod ní stál mladík v bílých golfkách a staromódní kazajce. A hrál na housle.

Přátelé se zastavili očarováni hudbou. Zdálo se neuvěřitelné, co všechno umí tento chlapec s houslemi a smyčcem. Veselá hravá hudba vznikala přímo pod jeho rukama a nutila posluchače k radostnému úsměvu.

„To je opera Kouzelná flétna,” uhodla Ala, „a hraje ji kouzelný houslista...”

Neznámý chlapec mezitím přestal hrát. Udělal poslední pohyb smyčcem a podíval se na přátele, kteří stáli na okraji lesa.

Na několik sekund zavládlo napjaté ticho. První ho porušil Lišáček.

„Bravo,“ zvolal jako v divadle, „bravo, maestro!”

Ala nadšeně tleskala.

„Moc hezké,“ řekl Saša, „krásná hudba.”

Ježek taky chtěl něco říct. Nebo aspoň zatleskat pacičkami. Opřel se o zadní nožičky, ztratil rovnováhu a vypadl z kšiltovky ven. Na zem však dopadl stočený do klubíčka. Ihned se narovnal, otřepal se a prohlásil:

“Nevadí, všechno je OK, už jsem padal i z větší výšky.”

„Ahoj,“ řekl jim chlapec s houslemi, „díky za uznání. A vy jste kdo a kam jdete?”

„Jsme přátelé,“ odvětil Saša, „Tohle je Ježek, tohle Lišáček a toto je má sestra Ala. A já se jmenuji Saša. Jdeme poznávat svět. Jenže já znám i tebe. Ty jsi Mozart. Moc nás těší.”

Mozart chvíli uvažoval a pak se zeptal:

„Nemohl bych být i já vaším přítelem? Jsem tu úplně sám…“

„Samozřejmě, že je to možné,” řekla Ala, „dokonce i nutné. Čím více přátel máš, tím lépe. Podívej se, tady Lišáček s Ježečkem se též spřátelili. A ukážeš nám, jak se na housle hraje?”

„To se ví,“ řekl Mozart, „pojďte blíž, všechno vám ukážu.”

A posadil se přímo na trávu, v těch svých bělostných golfkách. Všichni ostatní se rovněž rozesadili pod jabloní.

Zblízka Mozart vypadal jako normální kluk. O něco starší, než byli Ala a Saša. O rok nebo dva. Měl baculaté tváře a živé veselé oči.

Vedle něj se válela bílá dětská paruka. Lišáček k ní přičichl a kýchnul.

„Tak tohle teda jsou housle, mají trup, krk a kobylku,“ začal vysvětlovat chlapec. „Zde jsou nataženy čtyři struny. Každá struna je jiná. Stejně jako vy. Tahle tlustá se podobá Ježkovi. Zní hlubokým tónem.”

A Mozart se dotkl jedné ze strun. Ozval se nízký basový tón.

Ježek se postavil na zadní tlapky, aby rozeznal strunu, o které bylo řečeno, že se mu podobá.

„Je asi nejhlavnější, že jo?“ řekl a hrdě se podíval na ostatní.

„Ale ne,“ zasmál Mozart, „struny se nedělí na hlavní, nebo druhořadé. Všechny jsou užitečné. Všechny potřebné.”

„A moje struna je jaká?“ zeptal se Saša.

„Tvá je hned vedle,“ odpověděl Mozart, „zní zvučněji. Ale je pořád hlubší než zbývající dvě struny.”

A Mozart brnknul palcem o strunu, kterou připsal Sašovi. Všichni si poslechli, jaký zvuk vydává.

„Další struna je zřejmě Lišáček,“ odhadla Ala, „tuším, že bude veselá až zvonivá.“

„Správně, nazveme ji Lišáček,” řekl Mozart a dotkl se třetí struny. „Slyšíte to jemné zbarvení? Je jako jeho chundelatý ocas.”

Lišáček pyšně vypnul hruď a zamával svým ohnivým ocáskem, o kterém právě mluvil malý houslista.

„Stejně je moje struna důležitější,” sotva slyšitelně, spíše sám pro sebe řekl Ježek, „bez basů to v našem světě nejde. Přísnost musí být, dokonce i v hudbě.”

„A poslední struna, ta nejjemnější, to je Ala,“ řekl Mozart, „poslouchejte.”

A mýtinou zazněla nejvyšší nota, která je na světě.

„Ta je, panečku!“ zvolal Saša, „Stejně krásná, jako je moje sestra.”

„Mozarte, naučil bys mě někdy hrát na housle?“ zeptala se Ala chlapce.

„Naučím, samozřejmě,“ odpověděl malý houslista, „jen mi říkej jménem. Mozart je příjmení. A moje jméno je Wolfgang.”

„A co to znamená?“ rychle se zeptal Lišáček. Mozart chvíli přemýšlel.

„Chůze vlka nebo vlčí chůze,” odpověděl poté. „Já vlastně mám několik jmen, ale tohle je hlavní.”

„No to mě podrž! Ty že jsi vlk?“ zasmál Saša. „Ty nejsi vlk, ty jsi víš co? Ty jsi svátek. A to jméno se těžce vyslovuje – Wolfgang… Raději ti budeme říkat Mozart, dobře? Takhle tě znají všichni.”

„Tak dobře,“ souhlasil Wolfgang, „můžete mi říkat Mozart. A kampak jdete?

„Jdeme poznávat svět,” odpověděla Ala, „jenže už jsem unavená, pořád chodit. Nešlo by poznávat svět vsedě? Nebo vleže?”

„Samozřejmě, že je to možné,“ řekl Ježek. „Když se pořád někam jde, pak se může minout to, co je zajímavé. A také jíst se musí. Bez jídla se nedá žít ani daleko dojít.

Všichni se zasmáli Ježkovu vtipu.

„Mimochodem,“ ozval se Lišáček, který se přestal smát jako první, „zajíčci se tady náhodou neobjevili?”

„To ti nepovím,” odpověděl Mozart, „někdo kolem proběhl, ale nestačil jsem rozeznat, kdo to byl.”

„Co pořád máš s těmi zajíčky?“ zeptal se Saša. „Neustále od tebe slyšíme: zajíčci a zase zajíčci.”

„No, přiznám se…“ bez zvláštní ochoty hledal Lišáček odpověď, „už mi kručí v břiše...”

„Páni!“ najednou došlo Ale, „Lišáček chce zajíčky sníst! Není to hrozné? Jak si to představuješ?”

Všichni upřeli zrak na zrudlého Lišáčka. Jestliže byl předtím zrzavý, nyní vypadal, jako pták Ohnivák.

„Já za to nemůžu,“ řekl, „nemůžu za to, že lišky se živí zajíci a kradou slepice.“

„Tak on nám ještě i slepice krade,“ sklesle konstatovala Ala.

Bylo ji hrozně líto všech těch, koho se chystal sníst Lišáček.

„Takže, jak to vypadá, při našem setkání jsi nás chtěl také sežrat?“ posměšně se zeptal Saša.

„To není pravda,“ urazil se Lišáček. „Přátelé se nejedí. Vlastně jsem dosud nikoho v životě nesnědl. To instinkty mě nutí, abych lovil zajíčky. A já jsem je ještě vůbec neviděl.”

„Mají dlouhé uši a rychlé nohy,“ zamyšleně řekl Mozart. „A jablka máš rád, Lišáčku?”

Při těchto slovech se všichni podívali nahoru. Na jabloň. Na její větvích rostla jablka. Zelená, s červenými boky.

„Nevím,“ odpověděl Lišáček, „nezkoušel jsem.”

„Tak je na čase, abys to zkusil,“ řekl Saša a začal lézt na strom.

Postavil se na tlustou větev a začal trhat jablka. Trhat a házet je dolů Mozartovi.

Ten je obratně chytal a skládal na hromádku vedle své paruky.

„Dost,“ křikla Sašovi Ala, „příliš mnoho jablek nesníme. Ať si dál rostou.”

Saša poslušně slezl dolů. Vzal jedno jablko, otřel ho o rukáv a nabídl Lišáčkovi.

Lišáček přičichl k jablku. Opatrně do něj kousl. Začal žvýkat a pak polkl. Ukousl další sousto.

Zbytek společnosti pozorně sledoval, jak Lišáček jí. Bylo ticho. Rušilo ho pouze Lišáčkovo pomlaskávání.

„Tak co?“ nevydržela první Ala. „Dá se to jíst?“

„Dá,“ odpověděl Lišáček, „není to sice zaječí, ale dá. V žaludku mi už nekručí.“

„Žádný zaječí nebude,“ řekla přísně Ala, „zapomeň na to.“

Lišáček si jen povzdechl.

„Pokusím se zapomenout,“ slíbil, „ale instinkty jsou instinkty. Proti nim se těžko bojuje.”

„Jestli se řídíš jen instinkty, dobře to nedopadne,“ přísně poznamenal Ježek.

„Správně,“ řekl Mozart a popadl jablko, „pojďme se najíst. Nebo Lišáček všechno sní a nám zůstanou pouze jeho báchorky o instinktech.”

Ala se Sašou si vzali po jablku a zakousli se do nich. Jablka byla sladká, s malými hnědými jadérky uprostřed.

„A proč ty, Ježku, nejíš?“ zeptal se Lišáček.

„Děkuji, nemám hlad,“ odpověděl Ježek a jako by nic díval se někam stranou, za strom. I když tam nic nebylo.

„Ježečku, nestraš mě,” přerušila Ala žvýkání, „snad nemáš taky instinkty? Protože ježci jedí jablka. A houby.”

„To je omyl,“ musel s pravdou ven Ježek. „My nejíme jablka a houby. Jsou to všechno výmysly autorů pohádek.”

„A co tedy jíte? “opatrně se zeptal Saša.

„Červy, drobný hmyz...” začal vypočítávat Ježek.

„Dost,“ zarazila ho Ala, „už jsem vše pochopila, nemusíš pokračovat. My totiž obědváme, jestli to ještě nevíš.”

„Dobrou chuť,“ popřál jim Ježek, „ale já opravdu nemám hlad. My se dokážeme celé dny obejít bez jídla. A já jsem se navíc v době, kdy jsem čekal, že se přijdete přátelit, dosyta najedl.”

„A odkud jsi věděl, že přijdeme?“ neskrýval překvapení Saša.

„Já jsem nevěděl,“ tiše hlesl Ježek, „já jsem jen doufal.“

„Ale my jsme opravdu přišli,“ usmál se Saša, „dokonce jsme potkali Mozarta, který se také stal naším přítelem.”

„Ano,“ potvrdil jeho slova Mozart, „jsem váš přítel. A co budeme dělat po obědě?”

„Navrhuji udělat přestávku od hudby a něco si společně zahrát,“ projevil iniciativu Saša, „třeba s míčem.”

„Hurá,“ vykřikl Mozart, „já jsem oběma rukama pro. Hrát se může nejen na housle.”

„Ale vždyť nemáme míč,“ namítla Ala, „jak bez něho budeme hrát?”

„Máme přece Ježka,“ řekl Lišáček, „ten může být kulatý.”

Všichni se podívali na Ježka. Ten však byl natolik tímto návrhem zaskočen, že začal koktat.

„T-t-tohle je n-n-nemožný návrh,“ řekl. „N-n-neúcta k přítomným”.

„Lišáčku, to ti není hanba?” řekla Ala, „proč svého přítele urážíš?”

„Žertoval jsem,“ rozpačitě uvedl Lišáček a znovu zrudl jako při povídání o zajíčcích a instinktech, „je mi to líto. Nechtěl jsem tě urazit.”

„On jen žertoval,“ řekla Ježkovi Ala, „a mrzí ho to. Řekl něco, aniž by to předem promyslel.”

„Tohle není žádná legrace,” řekl Ježek, ale pak dodal: „Ale já mu odpouštím.”

„Jsi chlapík,“ řekl Mozart, „k přátelům je třeba být velkorysý.“

Ala si zívla.

„Vy zatím vymýšlejte, z čeho udělat míč,“ řekla, „a já si trochu zdřímnu. Jsem unavená, dlouho jsme byli na cestě.“

Mozart si stáhl kazajku a ustlal ji pod jabloní.

„Lehni si a klidně spi,“ řekl Ale, „a my ten míč určitě vyrobíme.”

„Dobře,“ řekla Ala, „jen prosím dávejte pozor na ty dva, aby se navzájem neuráželi.”

Ukázala prstíkem na Lišáčka a Ježka. Ti však předstírali, že se jich to netýká.

A Ala si lehla pod strom, schoulila se do klubíčka a usnula.

 

***

Alu probudil mámin hlas.

„Anděli můj, není brzy na to, abys pro naše děti již kupoval hračky?“ zeptala se máma.

„Je nejvyšší čas,“ odpověděl táta, „nemohl jsem jen tak projít kolem těchto dvou kamarádů. Podívej se, jak jsou roztomilí… Lišáček a Ježeček.“

„Kdo dostane Lišáčka, a kdo Ježka?“ ptala se máma.

„To necháme na nich,“ odpověděl táta „a zatím to budou společné hračky. Hlavní je, aby se spřátelili. Jak bratr se sestrou, tak i s hračkami.”

„O tom nepochybuji,“ řekla maminka, „naše děti jsou hodné a laskavé.”

Ala se otočila, trhla nožičkou.

„Oh, někdo se probudil,” řekla maminka, „tady, na pravé straně… Cítím, že do mě kope. Přilož sem ruku.”

A Ala pocítila, že někdo velký a dobrý položil svou dlaň vedle ní. Z dlaně vyzařovalo teplo a klid. Ala zatajila dech.

„Nic necítím,“ řekl táta, „břicho jako břicho.”

„To proto, že oni se vždy uklidní, když přiložíš svou ruku,“ urazila se maminka, „jako kdybych si to vymyslela. To Аla právě kopala, vím to.“

Táta odtáhl dlaň. Pak pohladil mámino kulaté bříško.

„A co jsi koupil pro mě?“ zeptala se ho maminka. „Dostanu dárek?”

„Samozřejmě,“ odpověděl táta, „svému milovanému Hrošíkovi jsem přinesl tabulku slavné rakouské čokolády.”

„Já nesmím sladké,” s politováním přijala zprávu maminka.

„Trošku můžeš,“ oponoval táta, „doktorka to přece dovolila. Malý kousek. Sám ti budu porcovat a vydávat.”

Zašustěl obal od čokolády.

„Sašo, Sašo!“ zavolala Ala, „Jsi vzhůru?”

„Podřimuji,“ odpověděl bratr, „s tebou stěží usneš. Jsi hyperaktivní, Alo.“

„Jsem jen aktivní,“ protestovala Ale. „Nevíš, co to je Hrošík?“

„Nevím,“ řekl Saša, „táta tak oslovuje mámu.“

„To jsem právě od něj slyšela. A máma tátovi říká Anděli,” rozpovídala se Ala. „Opravdu je náš táta Anděl? A maminka Hrošík… Domnívám se, že Hrošík - to je něco stejně něžného a vzdušného, jako jsou andělé…“

„Možná,“ odtušil Saša, „v každém případě to zní krásně.”

„O ano,“ souhlasila Ala, „krásně a romanticky. Anděl a Hrošík. Hrošík a Anděl.

Ala sebou ještě chvíli vrtěla, hledala vhodnou polohu. Pak si strčila palec pravé ruky do pusy a opět usnula.

Zdálo se jí o mýtině v lese. S velkou jabloní uprostřed.

Ala, Saša, Lišáček a Mozart hráli fotbal.

Běhali ostošest po louce a kopali do oranžového míčku. Všichni zpocení, unavení a šťastní.

A co Ježek?

Ježek pomalu cupital pod jabloní kolem houslí.

„Je to drahá věc, tyhle housle,“ tiše si brumlal pod fousy, dávaje si pozor, aby svými bodlinami nepoškrábal naleštěné dřevo, „nebudou-li hlídané, někdo je určitě šlohne. Musím mít oči na stopkách.”

A opatrně hladil svojí tlapkou maličké housle.

 

2017. ВСЕ ПРАВА ЗАЩИЩЕНЫ